Rozhlédněte se kolem,“ rozhazuje rukama Vladimír Merta po své spoře zařízené pracovně. „Stejný bordel jako tady mám v hlavě.“ Šestašedesátiletý folkař reaguje na vnucující se otázku, jakým způsobem se v jeho nezařaditelné tvorbě sváří intuice s rozumem. Žertovná odpověď v sobě obsahuje jistou nepřesnost. Sice tu je jen jedna volná židle, na kterou se dá sednout – ostatní jsou stejně jako stoly zarovnané cédéčky –, ovšem obrazy a na zdech zavěšené kytary vytvářejí zcela promyšlenou kompozici. Merta popouští chaosu uzdu, nechává se jím často vést, ale nikdy ne ovládat.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
