Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Básně a Brundibásně

Souborným vydáním díla Jiřího Pištory je konečně splacen další literární dluh

62_R04_2012_s.jpg
62_R04_2012_s.jpg
62_R04_2012_s.jpg
62_R04_2012_s.jpg

Jestli je bůh, / mělo se mu to sdělit / včas…“ Ironie básníka Jiřího Pištory (1932–1970) zní někdy až přízračně. Je odzbrojující, hravá, přitom zdrcující. Málem by nám básník na rtech vyloudil úsměv – kdyby ústa těsně předtím nesežehl mráz. Pištora vratce balancuje mezi ironií a krutostí, jeho verši stále prochvívá vjem prapodstatné „porušenosti“ nejen osobní existence, ale i kolektivního dějinného osudu. Pištorovy dějiny se klenou od dětské válečné zkušenosti přes krátké „jaro“ šedesátých let až po sovětskou invazi roku 1968. Právě s ní a následným společenským marasmem zůstane Pištorův tragický osud navždy spjat. Na jeho dobrovolném odchodu ze světa v září 1970 se jistě podílela i osobní krize, přesto věty z jeho dopisu na rozloučenou čteme jako hořký historický manifest: „Debakl mého života je jen součást děsivého mravního debaklu této společnosti (…) zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti.“ Bylo Pištorovým údělem tragiku doby nejen podivuhodně umělecky ztvárnit, ale svým osudem ji rovnou zosobnit.

Dílo i dokumenty

Na některé literární dluhy pomalu zapomínáme, tím víc potěší, když se je podaří splatit. Svazek Básně a Brundibásně, shrnující dílo Jiřího Pištory a připojující k němu další vzácné materiály, je toho jedinečným příkladem. V kompletní podobě se do povědomí vrací poezie jednoho z nejvýraznějších básníků šedesátých let, jehož osud publikace dramaticky zasazuje do dobového kontextu. Stěží dostupný Pištora je zde konečně celý a pohromadě. Vedle prvních dvou sbírek, publikovaných oficiálně (Hodiny v řece, 1961; Země přibližných, 1965), jsou zde pověstné Mezery v paměti (1966–1970), sbírka posmrtně vydaná zprvu v samizdatové edici Petlice, posléze v exilovém nakladatelství Rozmluvy. Dále svazek nabízí Pištorovu „skandální“ poezii pro děti, oddíl básnických variací a tři eseje, otištěné v časopisech Tvář a Sešity, k jejichž okruhu Pištora patřil.

Ale to zdaleka není vše. Najdeme tu i brilantní doslov Jiřího Gruši, napsaný pro toto souborné vydání. I tímhle svazek – bohužel – nabývá na aktuálnosti a dokumentárnosti. Přináší totiž jeden z posledních Grušových textů, hold dávnému příteli, generačnímu souputníku i pardubickému spolurodákovi. Doslov je sám o sobě jedinečný. Napsaný s typickým grušovským jazykovým espritem a erudicí, přesně, věcně, s vtipem i pietou přibližuje nejen Pištorovu osobnost a osudy jeho posmrtné sbírky, ale pár ostrými tahy vystihuje i jeho dílo a atmosféru doby. Ani tím však svazek není vyčerpán. Následují archivní dokumenty, provázené pečlivou studií historičky Ústavu pro studium totalitních režimů Ivany Koutské. Pištora byl po okupaci předmětem akce StB s krycím jménem „Dým“. Byly na něj nasazeny odposlechy, donašeči, z Pištorových zahraničních styků se StB snažila uměle vyrobit politickou kauzu. Nakonec však básník udělal estébákům čáru přes rozpočet…

Prostor k nepřežití

Ani Jiří Pištora se v první sbírce Hodiny v řece nevyhnul typickému dobovému důrazu na uměřený civilismus a všudypřítomné člověčenství. Někdy tu zazní echo málem wolkerovské. Od první chvíle je ale přece jen jasné, že tu mluví básník mnohem hlubší a pronikavější, než aby jen koketoval s povšechným, obecným humanismem. Již v Pištorově prvotině najdeme syrovost a sychravost, příznačně zabarvující jeho niterné „terény“. Z mnoha obrazů, atmosfér či slovních figur čiší zvláštní vyprahlost, zmar, jejž básník halí do ironické roušky. A morální a existenciální zjitření. Své nejistoty a pochyby Pištora nakonec shrne do obrazu, jenž v titulu závěrečné básně mluví za vše: Provazochodec, člověk jako já. Je to trochu plakátovité, leč jde o plakát ironický, subverzivní, zneklidňující. „Krůček, o který je / možno se usmát mimo lidskou tvář –“

Pištorova poetika se rychle zahušťuje a vyhraňuje. V Zemi přibližných už básník nezadržitelně míří za svým jedinečným výrazem. Umí uhrančivě formulovat: „Pečlivá neveřejnost hrůz.“ Většinou však jazyk záměrně rozkotává, chytá slova či ustálená rčení do nečekaných pastí, nedoslovuje, ponechává věci neklidně nakousnuté, trnoucí či vyhřezlé. „Není krajiny, jen terén…“ Místy jde až o jakýsi „poetismus“ všemu navzdory. Hravost a nápaditost se příkře láme do (sebe)ironie, fatálního náznaku, zdušeného běsnění. Introspekcí prolínají okamžiky depersonalizace, pocit neodčinitelného, prapočátečního zcizení je stíhán stavy neutěšitelné, bezútěšné nostalgie po sobě samém – ztraceném. Na žloutnoucím školním fotu: „Bůhví koho mám znázorňovat…“

Pištorovy verše postupně vytvářejí prostor k nepřežití, území již předem poznamenané, čímsi zásadně nalomené, zraněné. Přitom právě v tomhle těžkém terénu zkoušíme žít, navazujeme vztahy, nalézáme své vzdory či uhadujeme naději. Mezery v paměti představují Pištoru už jako suverénního pána tohoto prostoru. V sílícím rozvolňování jazyka a obraznosti, jejich vyvazování z ustálených pout jako by se odrážela zbrázděnost času a osudu. Pištora své verše čím dál víc holanovsky přepíná, na rozdíl od Holana jsou však jeho tajemství plebejštější, zemitější. Jak brutálně potom do vypjaté obraznosti vpadá „prostá“ reminiscence z války: „Nazítří po popravě / jsme nesli otci prádlo / Večer mi kamarád dal vyřezanou loď…“ Otec desetiletého Pištory byl skutečně za hey­drichiády popraven.

Sbírka vrcholí titulní skladbou Mezery v paměti, zvláštně sychravou a kusou, místy snad kafkovskou či „gogolovskou“ – a zároveň nic z toho. Temná balada zastřeně a přetržitě vypráví o hordách, jež zachvátily náš prostor a zmocňují se našeho času, o hordách, s nimiž nakonec podivně, bolestně-bezbolestně, s úsměvem (šklebem?) sami splýváme. „Jak obejdu ten čas / čas jako pouhé / naleziště zločinů.“

Fízlovský epilog

Gruša správně podotýká, že Pištorovy básně pro děti jsou spíš morgensternovské hříčky určené dospělým. Je přízračné, zároveň ale velmi „pištorální“ (Gruša), když tyto básničky pro Mateřídoušku ve svazku plynule navazují na Pištorovy texty nejdrtivější. Ironií osudu právě jedna z Pištorových nevinných říkanek Lapkové spustila vlnu básníkovy posrpnové skandalizace a pronásledování, jež přispěla k jeho sebevraždě.

Vynikající svazek Básně a Brundibásně nakonec pořadatelé vybavili krutým epilogem, totiž autentickou policejní zprávou z Pištorova pohřbu, pořízenou důvěrníkem s krycím jménem Franta. Tady se doba, s níž se Pištora ve své poezii tak náročně a zpříma utkal, předvede v celé své trapné hrůze. Zvláštní však je, že i děsivou policejní zprávou nakonec prokmitnou záblesky nevývratně lidské. Stále táž palčivá otázka se vznáší i nad obludným, absurdním raportem: Jak obejdu ten čas?

Autor je básník, spisovatel a hudebník.

Jiří Pištora: Básně a Brundibásně

Host, 270 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].