Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Dekadent přežívá na severu

Povídky Patrika Linharta ukazují, že nejen románem je literatura živa

70_velka-rec_R38_2011_s.jpg
70_velka-rec_R38_2011_s.jpg
Básník, výtvarník a performer“ stojí v medailonku autora na předsádce povídkové knihy Patrika Linharta (36) Spící Hrůza. To je ovšem pouze orientační nástin jeho aktivit. Ač v občanských povoláních člověk nestálý, zůstává literatuře i svému životnímu přesvědčení věrný, přičemž v obojím ctí tradice jak dekadentní, tak punkové. Společným jmenovatelem všech Linhartových počinů je neochvějná odhodlanost vypořádat se s průměrností, a to jakýmikoli výrazovými prostředky, jak mimo jiné dokazují jeho pravidelné půlstránky Haló, tady čistička! ve čtrnáctideníku Tvar. Z dalších autorových projektů viz také vlastní literární revue Dekadent geniální, vědecké studio Stará milenka či působení v „radikálním baletu“ Vyžvejklá Bambule.

Linhartova vlastní literární tvorba se pak objevuje v časopisech, revue, sbornících, almanaších již od devadesátých let. Přesto autor zůstává víceméně neznámý, což ovšem není taková bolest při vědomí toho, jaké místo dnes ve společnosti zaujímá literatura. A jestliže se v současnosti většina autorů snaží vypořádat s trhem tím, že více či méně úspěšně spekuluje se čtenářskými očekáváními, aniž by sklouzla k triviální literatuře, tak Linhart z tohoto úhlu pohledu skoro zpozdile vyznává euforický étos raných devadesátých let (tehdy ostatně začaly vznikat první verze jeho textů) o tvorbě vyvěrající pouze z niterných pohnutek, aniž by se snažil realizovat sen většiny o tom, že „se literaturou uživí“. Toto smíření je dnes v próze vlastní opravdu málokomu.

Sběratel pindíků

Zmíněný postoj, či snad program, však trpí zásadním úskalím, které představuje určitá krize čtenářské sdělnosti. Ve Spícím Hrůzovi se to projevuje hned ve dvou rovinách. Tou první je dějová linka, v níž lze mnohdy jen obtížně rekonstruovat vztahové i dějové souvislosti a pointa má často charakter nonsensového zvratu. Některé povídky jeví rysy záznamu snu, jiné fantaskní vize, ale převažují jakoby autobiografií inspirované historky. Vyprávění je koncipováno z útržků absurdních dialogů, nenuceným střídáním ich a er-forem, přímých, nepřímých a polopřímých pásem řeči. Mezi stručně charakterizovanými postavami se koná přehlídka autorových alter eg (z nichž jedno jménem Patrik Vetrugin knihu i ilustrovalo). Výjevy s „Páťou a Ráďou“ se prolínají s pestrou společností duchů, mrtvol, jmenovcem Adolfa Hitlera či hegemonem Nehtem I.

Reklama
Reklama
Reklama

Čtenářskou dychtivost by však tento mikrokosmos jen těžko uživil. Jeho interpretačně záchytné body jsou příliš roztroušeny ve všehochuti výsměšných póz, jež tu karikují patos titánství (Nehet I. v Opojení: útěcha z moci), onde si pohrávají s krimi (Nevinnost nade všechnu pochybnost), sebeironií zavání snad z gymnaziálních vzpomínek vzešlé úvahy mladých intelektuálů (Dráždění opic), absurdita náhlých proměn doprovází frašku na téma identity, jež je zároveň dalším uměleckým zesměšněním Adolfa Hitlera (Doktor z Arn­hemu). Mezi oběťmi vysmátého ironika najdeme zkrátka kdekoho od tyrana po mladé křesťany (Z temnot vane puch).

Celek působí jako improvizované etudy sběratele pindíků (rozuměj figurek z Člověče, nezlob se), jímž ale autor také je a jehož životním krédem je nevěřit ničemu. Pindíci – tedy jednoduše charakterizované postavy – jsou aktéry spíše hříček než dějových zápletek, parodických výstupů založených v zásadě na literární hře potměšile kombinující naivně křečovité výjevy vysmívající se světu, vlastnímu místu v něm. A sebeironií autor nešetří ani vůči svým vlastním intelektuálním a spisovatelským výbojům – Linhartův styl vychází z neustálého rozrušování případného čtenářského očekávání: kdykoli ochotně zvrátí děj, postavy podléhají náhlým metamorfózám. Pomyslná hrací plocha pak představuje severní Čechy, industriální krajinu mezi „metropolí a horami“, místo zavržené, a proto ideální pro rejdy podivínů a bizarní události.

Mnoho způsobů posměchu

Zatímco potlačená dějovost představuje pro většinu čtenářstva první záminku k rozmrzelosti, druhou může být podmínka nadhledu nad literárními postupy, kterou vyžaduje ocenění Linhartova humoru. Ovšem s tím je excentrický autor nejen smířen, jisté nepochopení snad i výstřednicky očekává. Svéráz Spícího Hrůzy může místy připomínat klasiky hororu, humor Ladislava Klímy a zároveň undergroundovou syrovost. Dominantním zdrojem komiky je nepochybně opulentní slovní zásoba, jíž autor disponuje. Archaismy, básnické obraty, terminologie, ale i obecná čeština, vulgarismy, slangy, zastaralý pravopis nepřizpůsobený češtině a z něho vyvěrající hříčky. S jednotlivými slovy vstupují do hry celé jazykové a literární kontexty, které jsou si natolik vzdálené, že nutně přerůstají v parodický sled překvapení, jenž si utahuje z čtenářské zkušenosti a z momentu zklamaného očekávání. Intelektuálně přepjaté naráží na banální, naivní se překlápí v existenciální obavu.

Linhartovy povídky se vymezují vůči všeobecné stravitelnosti jistou nekompromisností a odvahou neřešit vstřícnost autorského stylu. Zároveň povídky nelze osočit z nezávazného literárního žertu pro spřízněné duše, neboť za vší legrací nepřestává rezonovat obava z devalvace jazyka, jeho zanášení balastem rádoby efektních klišé, jež se tak ochotně skrze mocná média zabydlují v našem myšlení. Linhartova kniha tak svým způsobem patří i k experimentálním prózám reflektujícím možnosti psaní jako takového, přitom však bez jakékoli introvertní upjatosti, skoro by se dalo říci, že se nebojí vypadat jako čirý blábol.

Právě tento typ prózy, postoje, z literatury mizí. Čím dál více knih je napsáno podle pomyslného návodu na bestseller či alespoň literární cenu. Asi je to v pořádku, kdo by také četl záplavu podivínských titulů, přesto není od věci si četbu zásadních společenských románů proložit zdařilým výhonkem z literární periferie, který zpochybňuje jakýkoli zaručený recept na úspěch, provětrává zautomatizované vyjadřování, ignoruje étos o literatuře jako svědomí či kritické nastavování zrcadel. Pro mnohé čtenáře jen výsledek opileckého šklebu, na druhou stranu hodnotný příspěvek k „biodiverzitě“, kterou literatura nutně potřebuje, aby nezdegenerovala paralyzována strachem o komerční úspěšnost.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Patrik Linhart: Spící Hrůza

Dybbuk, 205 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte