V polovině sedmdesátých let náhoda chtěla, že jsem sdílel nemocniční pokoj s jedním irským farmářem. Oba jsme měli za sebou lehkou operaci – on slepé střevo, já kýlu – a těch pár dnů společné rekonvalescence uběhlo velmi příjemně.
Byl to chytrý chlapík, tento Mr. Agricola, a díky němu jsem všelicos pochopil, nejen o kravách a obilí. Například byl výjimečný odborník na Evropské hospodářské společenství – tak se to tehdy jmenovalo –, které v té době právě přijalo Irsko mezi sebe. Byl, pochopitelně, specializovaný na zemědělské dotace, o nichž mi vyprávěl s nevěřícně labužnickým úžasem. Tolik peněz jen tak, stačilo jen natáhnout dlaň!
Pana Agricolu propustili o den dříve než mne. Poprvé jsem ho uviděl v jeho oblečení a velmi na mne zapůsobil střih jeho mohérového obleku, jakož i lesk italských bot. Skutečnou korunou celého oděvu však byl parádní, ušlechtilý kašmírový kabát.
Dal jsem najevo svůj obdiv a můj nemocniční kolega se mi – poněkud zahanbeně – přiznal, že za něj dal dva tisíce liber. Polkl jsem naprázdno. Byl jsem totiž právě na suchu. V tom čase by taková suma stačila například jako záloha na nový dům. Panu Agricolovi se kolem mezery mezi zuby rozlil blažený a současně vychytralý úsměv. „Požehnaný Brusel!“ zašeptal mi radostně, než odešel.
Tolik peněz úplně zbytečně. Protože, co jsme s nimi udělali? Průmysl zažil rozmach, aspoň na nějaký…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
