Ještě před několika měsíci by si jen stěží někdo (včetně autora těchto řádků) vsadil na to, že slovenský premiér Robert Fico bude v půlce června na odchodu do opozice. Takové zázraky, že David (přesněji řečeno několik Davidů) porazí Goliáše, se přece stávají jen jednou za život – a slovenské novodobé dějiny tuto možnost vyčerpaly porážkou Vladimíra Mečiara ve slavných volbách v roce 1998.
Překvapení bylo tedy letos 12. června dokonalé: čtyři středopravé strany (SDKÚ, SaS, KDH, Most-Híd) dostaly od voličů dost hlasů, aby utvořily většinu 79 křesel proti 71 křeslům Smeru Roberta Fica a SNS Jána Sloty. Výsledek voleb je nicméně potvrzením toho, co už dlouho naznačují sociologické průzkumy, co se ale v politice projevuje až se zpožděním: mentální mapa Slovenska se postupně mění a s příchodem mladší generace sílí občanská společnost. Důkazem budiž už jen to, že v čele rýsující se vlády bude stát žena – Iveta Radičová.
Seznam dalších důkazů o probíhající proměně společnosti by byl dlouhý, proto jen ty nejdůležitější: odchod Vladimíra Mečiara, této noční můry slovenské demokracie, do politického důchodu, faktická porážka nacionalisty Jána Sloty a jeho SNS (pouhých 5,07 %), šokující úspěch projektu maďarsko-slovenského smíření, tedy strany Most-Híd Bély Bugára (8,2 %), a naopak neúspěch etnicky vyhraněné maďarské strany SMK Pála Csákyho (4,3 %) a nakonec relativně vysoká volební účast (58 %).
Tyto skvělé…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
