De Gaulle a Churchill

Minulý pátek se Nicolas Sarkozy a David Cameron připojili k francouzským a britským veteránům, aby společně oslavili 70. výročí rozhlasového vysílání, v němž Charles de Gaulle vyzval Francouze k povstání proti Hitlerovi. Ve stejný den, 18. června 1940, Winston Churchill v legendárním projevu na půdě parlamentu oznámil, že bitva o Francii skončila, zatímco zápas o Británii právě začíná.

Léto 1940. Churchill a de Gaulle. Tato chvíle a tito dva muži nikdy nepřestali určovat dějiny Velké Británie a Francie. Britská zahraniční politika není od roku 1940 ničím jiným než poznámkami k Churchillovi, francouzská zase k de Gaullovi. Oba státníci, spisovatelé a rétoři stáli na počátku mýtu, který nikdy nepřestal nabírat na síle. Mýty všech dalších poválečných politiků obou zemí jsou ve srovnání se silou churchillismu a gaullismu pouhým mihotáním svatojánských mušek. A platí to i pro Margaret Thatcherovou.

Otázkou zůstává, jak s takovým dědictvím naložit právě nyní. Co dnes znamená hlásit se k Churchillovi nebo de Gaullovi? Nepřišla chvíle, kdy by měly obě země vystoupit ze stínu velikánů? A pokud ano, jakým způsobem? Společně, nebo každá zvlášť?

Mlčeti zlato

Letošní 18. červen byl před de Gaullovým hlavním stanem v Londýně pojednán jako radostná oslava válečného přátelství ve zbrani. Zcela bez povšimnutí zůstala skutečnost zachycená v novém životopise „generála“ z pera Jonathana…