Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Přílohy

Dobrý jako člověk

64_empatie01_R52_2009_n.jpg
64_empatie01_R52_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Lidé mají podle vědců v genech zakódovanou schopnost cítit bolest druhých a pomáhat si

Na přechodu uprostřed Buenos Aires naskočila zelená a drobná žena, ukrytá v tlupě chvátajících chodců, vyrazila cupitavými kroky přes široký bulvár. Přibližně v půli cesty začala celá skupina pod tlakem výstražně blikajícího semaforu a túrujících aut přecházet do poklusu. V tom okamžiku se ženě zapletly nohy a rozplácla se jak široká tak dlouhá na vozovku. Byla to rána. Papíry ze složky pod paží se rozletěly na všechny strany, obsah kabelky se rozprskl pod nohy kolemjdoucích. Kůže se sklouzla po drsném asfaltu a z kolena vytryskla krev.

Potom se začaly dít věci. Houf mnoha desítek lidí spěchajících na páteční vlak se zastavil, otočil a začal se sbíhat k otřesené ženě. Někdo podal ruku. Jiný se zeptal, jestli je nemotora v pořádku. Několik dobře i chudě oblečených chodců pečlivě sesbíralo rozmetané předměty a sneslo je neznámé k nohám na chodník, kam kulhající postavu mezitím pomalu odvedli jiní. Nadržená auta trpělivě stála, žádné se nepokusilo rozjet a všechny převálcovat.

64_empatie01_R52_2009_s.jpg
64_empatie01_R52_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Podobné chvíle lidské solidarity jistě zažil každý, třeba i v Česku, přesto však vždy působí jako něco nečekaného a výjimečného. Lidstvo o sobě nemá valné mínění, jeho cesta je lemována zvěrstvy a krveprolitím. Samotná západní civilizace už po staletí stojí na předpokladu, že hnacím motorem společnosti je sobecká starost každého jejího jednotlivce o sebe sama. Obecný pohled na lidskou povahu se pak zvláště po zkušenostech minulého století nejvíce blíží představě britského filozofa Thomase Hobbese, pro něhož je lidský tvor v podstatě sebestřednou, agresivní bytostí, jíž v boji všech proti všem brání pouze tenká slupka civilizace vymáhaná přísnými zákony.

64_empatie02_mala_varianta_R52_2009_s.jpg
64_empatie02_mala_varianta_R52_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Andělé a démoni
Běžná zkušenost ale zase tak pochmurná není. Nechceme tu samozřejmě stavět drobný záchvěv ohleduplnosti na ulici v Buenos Aires proti hrůzám válečných konfliktů nebo totalitních režimů. Nicméně bližší zkoumání ukazuje, že alespoň v krizových situacích je nezištné chování spíše normou než výjimkou. V New Yorku po teroristických útocích v září 2001 lidé stáli doslova fronty, aby mohli darovat krev, nakoupit za své vlastní peníze pomůcky pro záchranáře, distribuovat potraviny a vše potřebné. V ruinách rozbombardovaného Londýna za druhé světové války vedli lidé za dne bez známek paniky spořádaný život a v noci se navzájem vytahovali z hořících budov. Když ve Španělsku před pár lety zalila pobřeží lepkavá ropa z potopeného tankeru, přijeli ji z kamenů čistit zubními kartáčky dobrovolníci nejen z celého Španělska, ale také ze všech koutů Evropy včetně Česka. Podle místních se na „místo činu“ mnozí z nich s hřejivým pocitem v srdci vracejí dodnes.

Proč je to tak, že v některých situacích se lidé chovají jako démoni a jindy jako andělé?

Ve Spojených státech letos v létě vyšla kniha Rebeccy Solnitové A Paradise Built in Hell (Ráj vystavěný v pekle), která nabízí celý katalog podobných dramatických situací, v nichž se vzájemná starostlivost neznámých lidí stala převažujícím rysem nenadálé katastrofy. „Ráj“ v názvu knihy přitom odkazuje na zvláštní pocit radostného vytržení a uspokojení z lidské povahy, jež většina zúčastněných (ti, kteří neutrpěli těžkou fyzickou újmu nebo neztratili své nejbližší) během událostí zažívala.

Výzkumy psychologů, antropologů, biologů nebo neurologů z poslední doby dávají podobným pocitům a činům vědecké zdůvodnění a mění náš pohled na lidské chování. Posun od důrazu na sobeckost k důrazu na solidaritu může být hnán civilizačním otřesem z ekonomické krize, ale je také možné, že se prostě jen nahromadilo kritické množství výsledků vědeckých výzkumů, které nás nutí měnit pohled na nás samé. Z nových poznatků vědců se člověk vynořuje jako rozpolcený tvor, v jehož nejhlubších základech je trochu překvapivě zakódována schopnost cítit bolest druhých – a pomáhat.

64_empatie03_varianta05_R52_2009_s.jpg
64_empatie03_varianta05_R52_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Musíme si pomáhat
Když dítě ve věku třináct až osmnáct měsíců pozoruje neznámého dospělého člověka, který má nějaký jednoduchý problém – nemůže třeba najít předmět, o němž dítě ví, kde se nachází, nebo se mu nedaří otevřít skříň, protože má plné ruce –, je jeho přirozenou reakcí dospělému pomoci. Vědci simulovali celou řadu odlišných situací, ale vždy došli ke stejným výsledkům: děti spontánně podávají zcela neznámým lidem ztracené předměty, přidržují dveře, odstraňují dospělým překážky z cesty.

K tomuto překvapivému zjištění dospěl tým Michaela Tomasella, amerického vývojového psychologa, který řídí v Lipsku Institut pro evoluční antropologii Maxe Plancka. Profesor Tomasello vydal řadu knih a článků na téma sociálního chování a vzniku lidského jazyka, z nichž ta poslední, Why We Cooperate (Proč spolupracujeme), vyšla ve Spojených státech letos na podzim. Autor v ní líčí povahu spolupráce z perspektivy lidské ontogeneze – tedy v perspektivě vývoje lidského jedince od narození k smrti.

Tomasello ovšem není zdaleka sám, kdo dnes tvrdí, že potřeba nejmenších dětí pomáhat je jim vrozená a že není výsledkem výchovy. Pro svůj závěr má hned několik důvodů. Především se toto chování začíná objevovat ve velmi raném věku a lze se s ním lze setkat napříč kulturami.

Zkoumané děti navíc neočekávají za svou pomoc žádnou odměnu a na jejich úsilí se nijak neprojevuje přítomnost nebo naopak nepřítomnost matky či jiného blízkého dospělého, kterému by se snad mohly chtít zavděčit. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že naším dědičným instinktem je pomoci v případě potřeby jiným lidem. Sociální a kulturní vlivy se na našem postoji vůči okolí projeví teprve později.

Skutečnost je vlastně taková, že zprvu zcela spontánní a nezištná ochota pomáhat se s přibývajícím věkem začíná komplikovat. Ve věku tří let dítě začíná postupně chápat, že není nutné usnadnit život úplně každému – začíná dávat přednost blízkým lidem nebo těm, kteří se k němu dříve sami zachovali vstřícně. Zhruba ve stejnou dobu začíná také chápat role a pravidla, která ovládají chod lidské komunity a samo jejich dodržování vymáhá. Z dětí se až do adolescentního věku stávají konzervativní bytosti vyznávající řád a vyžadující spolupráci.

Tohle však jsou už vyšší stupně fungování jedince uvnitř společnosti a mezi vědci nepanuje shoda, nakolik jsou typické pouze pro člověka, nebo zda je jejich méně rozvinuté podoby možné najít i u příbuzných živočichů. Pro nás je však v tuto chvíli důležité něco jiného – lidé se rodí jako „naivní altruisté“ a na tuto základní orientaci se teprve vrství komplikovanější sociální dovednosti. Michael Tomasello tvrdí, že právě na této vrozené základní potřebě spolupráce vlastně stojí celá podstata lidské civilizace.

V úvodní scéně filmu Vesničko má středisková kráčí postava ztělesněná Mariánem Labudou cestou do práce ranní vesnicí a každé ráno se k němu připojí místní poloblázen (jeho závozník). Prostoduchý vesničan toho moc nenamluví, místo toho ale pečlivě sleduje Labudův krok, pak poskočí a srovná s ním rytmus své chůze. Tím je o jejich vzájemném vztahu řečeno vše. Kamera dál sleduje oba hrdiny, jak kráčí hrdě do JZD jako dva vojáci na přehlídce.

Takhle nějak všechno začalo. Uznávaný nizozemský biolog působící ve Spojených státech Frans de Waal (jeho letošní kniha, z níž tento text také čerpá, se jmenuje Age of Empathy, tedy Věk empatie) tvrdí, že v koordinaci pohybů se nachází původ naší schopnosti vciťovat se do psychických stavů a fyzických pocitů tvorů v okolí. Toto vciťování se do druhých – empatie – je pak dále předpokladem schopnosti pomáhat a spolupracovat, od níž zase vede cesta ke složitým sociálním strukturám moderní společnosti. Není přitom pochyb, že lidé milují koordinovaný pohyb. Vzpomeňte si na tanec, pomalé milenecké procházky ruku v ruce nebo třeba i tu strašlivou spartakiádu. Trochu komplikovaněji zažívá tutéž radost člen pěveckého sboru nebo kapely.

Nizozemský biolog však původ empatie a spolupráce nezkoumá na průběhu lidského života, nýbrž se noří mnoho milionů let zpět, do hlubin evoluce. Hlavním objektem jeho zájmu jsou šimpanzi, opice a další savci, všichni nadaní nějakou částečnou mírou empatie, jež pak až ve své nejvyšší podobě určuje povahu lidského druhu.

Vrozená schopnost dítěte pomáhat je výsledkem vývoje, který začal velmi, velmi dávno. Z tohoto úhlu pohledu je člověk stádní zvíře a je jím především proto, že v prostředí, do něhož kdysi sestoupil z větví stromů, rozhodně nestál na vrcholu potravního řetězce. Naše společenská povaha je motivována defenzivně – tak jako má ryba v hejnu podstatně větší šanci, že nebude sežrána predátorem, skýtala tlupa větší pravděpodobnost přežití našim předkům. Když vás samotného honí šavlozubý tygr, potřebujete být rychlejší než čtyřnohá bestie. Když před ní ale prcháte dva, úplně postačí, když umíte utíkat lépe než váš kolega.

64_empatie03_varianta03_R52_2009_s.jpg
64_empatie03_varianta03_R52_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Zrcadla v hlavě
Hranice individuality jsou proto u zvířat žijících v tlupách či stádech mnohem mlhavější, než by se při pohledu na jejich tělesné schránky mohlo zdát. Na počátku 90. let našli italští vědci v mozku opic kapucínských neurony, jež se chovaly „divně“. Biologové tehdy zkoumali, která mozková centra se aktivují při různých pohybech, a ke svému údivu viděli, že úplně stejná centra ožívají i bez pohybu: stačilo, když stejný pohyb nevykoná sama zkoumaná opice, ale vědec, jehož opice při pokusu vidí.

Od té doby víme, že v mozku opic, lidí, kytovců, ale také třeba ptáků se nachází takzvané zrcadlící neurony, které dokážou zprostředkovat pohyby a pocity okolí, téměř jako by byly naše vlastní. Hejno ptáků je schopno ve zlomku vteřiny změnit směr letu nebo odstartovat na sebemenší pocit ohrožení, jež zakouší jeden z jeho členů. To jsou zrcadlící neurony v plné jízdě. Na stejném principu funguje každý z nás, když se vnoří do osudu hlavního hrdiny na filmovém plátně nebo přímo fyzicky pociťuje každé zhoupnutí a zakolísání provazochodce vysoko nad hlavou v cirkuse.

Zrcadlení je, jak vidíme, schopno mnoho živočišných druhů, k užitečné pomoci ženě s rozbitým kolenem na ulici v Buenos Aires je ale odsud ještě daleko. Zrcadlící neurony dokážou přenášet pocity (vědci používají rovnou termín emocionální nákaza) a ve svých majitelích tak mohou vyvolávat pocit vlastního, byť oslabeného utrpení, které prožívá někdo jiný. Empatií nadané bytosti se pochopitelně pokoušejí toto utrpení „vypnout“, mohou to ale udělat různě a ne vždy tím pomohou také autentickému trpiteli. Frans de Waal popisuje třeba mláďata opic, která se poté, co jedno z nich zpohlavkovala dominantní samice, vrhla ve stresu na plačícího nešťastníka a zavalila ho svými těly. Nebohé opičce to příliš nepomohlo, její vrstevníci ale prostě nevěděli, co jiného si se svým „odraženým“ nepříjemným pocitem počít – na tento příklad si ostatně můžete vzpomenout, až uvidíte, jak se lidé srocují třeba okolo dopravní nehody.

Nejsilnější motivaci nalézt řešení, jak vhodně a účinně pomoci, mají samozřejmě samice, jež jsou u savců „odsouzeny“ k dlouhé péči o své potomky. Jenže k účinné pomoci je z vývojového hlediska dlouhá cesta – nejdříve je potřeba v záplavě smíšených pocitů najít hranice sebe samých (u zvířat se tato schopnost zjišťuje podle toho, zda se poznají v zrcadle – paviáni ještě ne, šimpanzi ano, na slony a delfíny se názory vědců liší).

Potom je potřeba umět pochopit, že různí jednotlivci se nacházejí v odlišných situacích. Když hledíte na děti, jak si dlaněmi zakrývají oči ve víře, že je nikdo neuvidí, musí vám být zřejmé, jaký v tom ještě mají zmatek. Ve zmíněné knize Age of Empathy je popsán tragický příklad samic paviánů, které utopily svá mláďata v teplých lázních, jež jim v dobré víře nachystali ošetřovatelé v zoo. Opice byly zjevně z teplé vody tak nadšené, že se do ní vrhly i s mláďaty, která se jich přidržovala jako vždy za chlupy na břiše. Chovatelé smrt malých opiček vysvětlují tak, že si samice prostě neuměly představit situaci z pohledu svých mláďat (ony samy se přece nedusily) a mláďata nemohla spustit dostatečný povyk, protože byla pod vodou a matky zase nadšením nepříčetné.

Zajímavým momentem je tu fakt, že se v takto popsané cestě k vzájemné pomoci ztratil rozdíl mezi „sobeckým“ a „nesobeckým“. Náš mozek se vyvinul tak, aby cítil problémy okolí a snažil se jich ve svém vlastním zájmu zbavit. Postupem času se naučí alespoň někdy řešit podstatu věci – tedy odstranit příčinu vlastních nepříjemných pocitů tak, že se pokusí vyřešit problém tvora, který neklid vyzařuje. Nejde o žádné vznešené pojmy a sami vědci se zdržují sentimentálních slov. „Všechno je to o bezpečí, společném životě a plném břiše,“ píše primatolog de Waal. A také to nijak ideálně nefunguje. „Společnost založená na empatii není o nic více prostá konfliktu než manželství založené na lásce,“ dodává profesor.

Klubová atmosféra
A jsme u kořene věci. Nikdo se samozřejmě nechystá tvrdit, že místo pochmurné vize člověka jako agresivního sobce se tu najednou před námi vynořuje pravý opak. Celé drama lidské povahy se začíná roztáčet v okamžiku, kdy se dítě vynoří z úzkého rodinného prostředí a naučí se s empatií a nutkavou potřebou pomoci pracovat. To je v tomto kontextu logický krok. Kdybychom se v praxi skutečně vciťovali bez rozdílu do každého okolo nás, nezbude nám mnoho energie na cokoli jiného. Nadání pro empatii ve skutečnosti neznamená, že nejsme zároveň schopni takovou vlastnost buď překonat (podobně jako můžeme ovládnout vlastní dech, přestože většinu času dýcháme na „autopilota“), nebo ji usměrnit na úzkou skupinu lidí. Proto se ostatně celá empatie a z ní vycházející schopnost spolupráce vyvinula – aby usnadnila naše fungování v tlupě, která však původně nebyla nijak velká.

Drama moderní doby je ukryto právě zde. Pracujeme s biologickou daností, která se vyvinula v jiném prostředí, než v jakém dnes žijeme. Jak píše profesor Tomasello: „Většina, ne-li všechny ze složitých forem spolupráce v moderních industriálních společnostech – od OSN až po placení kreditními kartami na internetu – jsou postaveny v prvé řadě na schopnostech a motivech, jež se biologicky vyvinuly pro vzájemné vztahy v malých skupinách.“

Problém je samozřejmě v tom, že dnešní tlupy – definované jako národ, náboženství, rasa, sexuální orientace nebo třeba výše příjmů – nejsou malé, navíc se navzájem prostupují a fyzicky existují vedle sebe. Naše schopnost vciťovat se a spolupracovat je přitom omezena na klub lidí, které vnímáme jako „my“, na rozdíl od ostatních, kteří jsou nám vzdálenější, jsou to „oni“ a naučili jsme se jim svoji účast a na ní založenou pomoc a spolupráci odejmout. Definování této hranice, zčásti individuální a z velké části kulturní a politické, pak určuje, s kým se chceme prát a s kým spolupracovat.

Celý proces, na jehož počátku je biologické nadání ke spolupráci, tak vlastně funguje dvojznačně. Směrem dovnitř našeho „klubu“ zajišťuje hladké fungování a vzájemnou pomoc. Směrem ven mohou tytéž vlastnosti fungovat zcela opačně. Například schopnost vcítit se do tělesných stavů svého okolí je základním předpokladem vynálezu rafinovaných mučících technik, jichž lidé zkonstruovali tolik, že si k jejich prezentaci zřizují celá muzea.

Lidé se tedy projevují podle toho, jak kolem sebe narýsují hranice své přízně. „Poslední evoluční modely ukazují,“ píše profesor Tomasello, „co politici vědí dávno: nejlepší způsob, jak přimět lidi spolupracovat a přemýšlet jako celek, je označit protivníka a tvrdit, že ‚oni‘ jsou pro ‚nás‘ hrozbou. Taková ‚skupinovost‘ (group-mindedness) je hlavní příčinou napětí a utrpení v dnešním světě. Řešením, jež se mnohem snadněji řekne, než uskuteční, by bylo nalezení nových způsobů, jak skupinu definovat.“

Být tak bohem
Oba citovaní vědci, přestože se jinak v mnoha detailech rozcházejí, tady docházejí ke shodě. „Ať to zní třebas divně, váhal bych, kdybych měl nějak radikálně navrhovat vylepšení lidské povahy,“ píše Frans de Waal, kterého se kdysi jeden náboženský magazín zeptal, co by změnil na člověku, „kdyby byl bohem“. „Ale kdybych mohl změnit jednu věc,“ odhodlává se nakonec primatolog, „rozšířil bych akční rádius lidského soucitu. Největším problémem dneška, kdy se na přelidněné planetě na sebe tlačí tolik různých skupin lidí, je přílišná loajalita k národu, skupině, náboženství. Kdybych byl bohem, zapracoval bych na dosahu empatie.“

Probourání hranic mezi „my“ a „oni“ je také podle všeho příčinou oněch ušlechtilých okamžiků, kdy se po neštěstí nebo nečekané příhodě svět na přechodnou dobu promění v „ráj zrozený v pekle“. Když ve vlaku vybouchne bomba teroristů nebo město zasype popel nedaleké sopky, začnou se mezi lidmi dít věci. Cestující se přestanou dělit na ty z první a druhé třídy, obyvatelé španělského pobřeží na starousedlíky a lufťáky z Madridu, Newyorčané na bankéře a nelegální přistěhovalce, republikány a demokraty. Ze všeho nejvíce se v těch chvílích znovu podobáme oné malé chlupaté tlupě, která, naplněna strachem, prochází ve srovnaném zástupu houpavým krokem savanou. Šavlozubý tygr právě zařval někde poblíž.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1535
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte