Básník Jindřich Tockstein si vystačí se svou samotou
Dvacet kilometrů za Prahou se po odbočení z okresky mezi kopci otevře zapomenuté údolí. Strmé svahy porostlé lesy a křovinami, špičáky skal, bublající potok, nikde ani živáčka. Přítomnost metropole za hřebenem kopců je stejně neuvěřitelná jako na první pohled středověká palisáda z hrubě opracovaných kmenů, jež se vynoří na konci úzké stezky. Ohrazuje lesu vyrvaný plácek s několika miniaturními záhony, dřevěnou boudou, hromadami dřeva a kanystry na vodu. V rozvrzaném křesle na zápraží sedí mohutný muž s tlapami samá jizva a snědou vizáží Čerokéze. A to ještě návštěvník netuší, že mu dlouhé vlasy překrývají zbytky kdysi uříznutých uší.
„Píšu, protože mě to baví,“ odpoví
Jindřich Tockstein
(1949), autor právě vydané sbírky Veselý smutek, na první otázku a spokojeně si balí cigaretu. Narodil se v Praze, a jak tvrdí, až do šesti roků neví o své minulosti vůbec nic. Pak se ale život přihlásil o slovo. Škola v padesátých letech, ideologické masáže, šikanování a zákazy.
„Sotva to šlo, nechal jsem si narůst dlouhé vlasy,“
popisuje revoltu vůči režimu, která ho v roce 1966 zavedla ke rvačce s policisty a násilnému ostříhání. Nato zanechal učňáku a na dlouhé…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
