Hledání Třešňáka a hezký Nohavica

Rozmlouvat s někým, kdo má tak blízko k jazyku, historkám a literatuře jako Vlastimil Třešňák, je radost. Radost je pak i takový rozhovor číst – jakkoli z něj nakonec vyzařují i některé Třešňákovy limity.

Rád fabuluji

„Než se mě začneš ptát, chtěl bych upozornit, že rád fabuluji,“ říká na samém začátku písničkář Ondřeji Bezrovi. Životopisný, zábavný a invenční rozhovor se pak skutečně nese ve znamení mnoha fantaskních obrazů a ne zcela věrohodných dějů, které se však dozajista mnohdy přihodily. Můžeme se jen dohadovat, ale zdá se téměř jisté, že tvar knihy byl v rukou zpovídaného: toto je rafinovaný psaný text s návratnými motivy a přesným rytmem zámlk. Třešňák vypráví o Karlíně, písničkářích, domácím divadle s Vlastou Chramostovou, fízlech i emigraci v dráždivě úsečných obratech. Umí podat historku, dokáže prásknout na přátele cosi tak, aby se moc nenaštvali.

„Vždycky si podrží kus tajemství, a když je v úzkých, záhadně mizí,“ říká o něm v knize Vladimír Merta. To platí i v samotném textu: Třešňák dokáže odkormidlovat a odšaškovat pryč pokaždé, když se nechce konfrontovat s otázkami, třeba na spolupracovníky a rodinu. Právě proto je dobře, že knihu doplňují rozhovory s Mertou, Chramostovou, Pavlem Landovským nebo Třešňákovými potomky.

Bezr vlastně inicioval novou knihu Vlasty…