Ekonomika•10. 9. 2006•8 minut
Důchodci budoucnosti
v roce 1940 na penzi každého jednoho důchodce skládalo celých 41 lidí v produktivním věku. Dnes na jednoho důchodce připadají v USA jen tři pracující a ve státech s nižší imigrací a porodností, jako Japonsko, dokonce pouze dva.
„Politika je umění, jak dosáhnout druhého nejlepšího výsledku,“ pravil kdysi Otto von Bismarck. Železný německý kancléř přitom v politice dosáhl skoro všeho, co chtěl, a tak tato jeho slova mohla být jen pouhým projevem státnické skromnosti. Alespoň jeden z jeho politických výmyslů ale lze ze současného pohledu skutečně považovat za to „druhé nejlepší“. V 80. letech 19. století totiž Bismarck jako první ve světě zavedl státní důchodový systém. Považoval ho za kompromisní způsob jak zmírnit stoupající občanské nepokoje, zaměřené proti ranému německému industriálnímu kapitalismu, který podle kritiků produkoval příliš mnoho poražených. A tak Bismarck správně usoudil, že občan, který před sebou bude mít sice minimální, ale garantovanou perspektivu státem vypláceného důchodu na sklonku svého života, bude mnohem spokojenější se svým osudem a méně náchylný k vyvolávání občanských nepokojů.
Svět se mění
Podobný systém vznikl později i v ostatních vyspělých státech a také spíše jako způsob jak zachránit liberální ekonomický systém před nebezpečím socialistických revolucí než jako upřímně myšlená sociální politika. Státní důchodový systém vznikl například ve Spojených státech těsně po světové hospodářské krizi na počátku 30. let minulého století a hned vytvořil pocit sociální solidarity. V mladém věku totiž pracující občan platil důchod starším a nemocným a další…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
