„Hele, už jsi někdy slyšela o napoleonském kodexu?“ Tuto větu – jak ji znají miliony fanoušků filmové verze hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha – říká Marlon Brando v roli Stanleyho dívce Stelle. Sděluje v ní v podstatě tolik, že jeho domovská Louisiana, na rozdíl od ostatních 49 států USA, nestaví svůj systém zákonů na anglosaském přirozeném právu, ale na kodexu, od jehož přijetí uplyne v neděli právě 200 let.
Nejde jen o 21. březen 1804, o historickou záležitost Francie porevoluční éry, ale o zásadní právní přelom, který ovlivnil pozdější zákony v Evropě i v zámoří – ať už jde o zmíněnou Louisianu, původně francouzskou kolonii nazvanou podle Ludvíka XVI., kanadský Québec či Latinskou Ameriku. Ne nadarmo se říká, že právě napoleonský kodex je odkaz, který přežil francouzského imperátora v největší a nejvšestrannější míře.
Napoleonský zákoník vycházel z římského práva, z kodexu známého jako Justiciánův Corpus iuris civilis. Zjednodušeně řečeno: římské, potažmo napoleonské právo vede k tomu, že soudce interpretuje intenci zákonů podle jejich litery. Naproti tomu anglosaské zvykové nebo též přirozené právo (common law) staví na precedentu, soudce se řídí spíše smyslem pro spravedlnost a jejím hledáním než literou psaného zákona. Výrok anglosaského soudce v jedné kauze tudíž slouží jako vzor pro další procesy.
Hlavní rysy napoleonského kodexu byly…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
