Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Za námi úspěch, vpředu naděje

Přesně před dvanácti měsíci na této straně stálo, že Čechy čeká těžký rok. Schylovalo se k volbě prezidenta, k referendu o vstupu do Evropské unie, na jarním sjezdu ČSSD hrozilo odvolání Vladimíra Špidly a následný pád jeho vlády. Ve světě se navíc blížila válka v Iráku.
Byl to skutečně náročný rok. V zahraniční politice se Češi dokázali proměnit v občany Západu, na domácí scéně to ještě tak jasné není.
Česká republika slaví už druhé Vánoce pod vládou Vladimíra Špidly a už to samo o sobě je malým překvapením. Vždyť řada komentátorů, politologů či politiků jí předvídala jepičí život. Nejenže vláda přežila, ale dokonce prosadila reformu veřejných financí – nic světoborného, ale aspoň zastavila propad do čím dál větších dluhů. Uznání si vláda zaslouží za zahraniční politiku: vztahy se sousedy nikdy nebyly tak dobré, stejně jako s Bruselem a Spojenými státy. Bez její jednoznačné podpory by se patrně v referendu nevyslovilo 77 % procent voličů pro vstup do Evropské unie, dosud nejlepšího a nejdéle fungujícího projektu společné Evropy.

mobrazek_1912.jpeg • Autor: Respekt
mobrazek_1912.jpeg • Autor: Respekt
Fotografie: Opravdu, ale opravdu před vámi nestojí kamarád dalajlamy. Foto: Ludvík Hradilek • Autor: Respekt
Fotografie: Opravdu, ale opravdu před vámi nestojí kamarád dalajlamy. Foto: Ludvík Hradilek • Autor: Respekt

Přesně před dvanácti měsíci na této straně stálo, že Čechy čeká těžký rok. Schylovalo se k volbě prezidenta, k referendu o vstupu do Evropské unie, na jarním sjezdu ČSSD hrozilo odvolání Vladimíra Špidly a následný pád jeho vlády. Ve světě se navíc blížila válka v Iráku.

Byl to skutečně náročný rok. V zahraniční politice se Češi dokázali proměnit v občany Západu, na domácí scéně to ještě tak jasné není.

A jepice žije

Česká republika slaví už druhé Vánoce pod vládou Vladimíra Špidly a už to samo o sobě je malým překvapením. Vždyť řada komentátorů, politologů či politiků jí předvídala jepičí život. Nejenže vláda přežila, ale dokonce prosadila reformu veřejných financí – nic světoborného, ale aspoň zastavila propad do čím dál větších dluhů. Uznání si vláda zaslouží za zahraniční politiku: vztahy se sousedy nikdy nebyly tak dobré, stejně jako s Bruselem a Spojenými státy. Bez její jednoznačné podpory by se patrně v referendu nevyslovilo 77 % procent voličů pro vstup do Evropské unie, dosud nejlepšího a nejdéle fungujícího projektu společné Evropy. Dík patří i ODS, přesněji jejím voličům, kteří nechali stranou všechna „ale“ a hlasovali „ano“.

Premiér i ministr zahraničí se v Bruselu pohybují s jistotou, dobře si vedli i během diskusí o ústavě pro celý kontinent. Česká diplomacie se také poprvé začala systematičtěji zajímat o lidská práva v zahraničí, především se angažuje na podporu kubánských disidentů.

Během války v Iráku vláda podpořila Američany a Brity, třebaže se jí o tom očividně nechtělo mluvit nahlas. Díky tomu se dnes Češi podílejí na obnově země po Saddámovi a mají velmi dobré vztahy se Spojenými státy. Nic z toho nebylo samozřejmé: proti angažmá v Iráku se stavěla část sociálních demokratů (Jan Kavan, Vladimír Laštůvka) i lidovců (Jan Kasal, Miroslav Kalousek). Vládu však v této věci vždy podržela ODS. Naposledy minulý týden, kdy pomohla prosadit návrh kabinetu na vyslání českých policistů do Iráku, navzdory několika odpůrcům z řad ČSSD a KDU-ČSL.

Špidla: ztráta nevinnosti

Asi nejvíce se pozice vlády naklonila po neúspěšné volbě prezidenta. Uvnitř ČSSD se bouřili stoupenci Miloše Zemana kvůli tomu, že Špidla odmítl svému předchůdci pomoci k prezidentské funkci. A když na Hradě zásluhou několika koaličních poslanců zasedl opoziční kandidát, premiér sám požádal sněmovnu o verdikt, zda má dál setrvat ve funkci. I tuto krizi Špidla ustál a na stranickém sjezdu obhájil předsednictví ve straně. Situace se ale neuklidnila dodnes. Rozbroje v ČSSD tu a tam vyplouvají na povrch a stojí vládu hodně energie, ať šlo o prosazení účasti v Iráku či balíku úsporných zákonů. Toto přežití něco stojí: Vladimír Špidla stále víc zavírá oči nad lapsy svých ministrů i poslanců.

Zatímco v prvním půlroce koalice dokázala odvolat skandály proslulou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, zrušit ostudnou zakázku na Internet do škol či na výstavbu dálnice D47, dnes už se naklání ke stejně podezřelým praktikám. Začalo to dosazováním kamarádů na výnosné posty, především Jaroslava Tvrdíka do Českých aerolinií, a končí zmanipulovanou privatizací hnědouhelných dolů. Když se ministr zemědělství Jaroslav Palas obklopil bývalými estébáky a aparátčíky a začal zadávat zakázky bez výběrového řízení, premiér nehnul brvou.

Špidla přehlíží menší zlo, aby zabránil horšímu – nástupu komunistů. Tato strategie se však nedá používat donekonečna. Pokud nezjedná pořádek ve vládě on, těžko to čekat od skomírající Unie svobody nebo od nového šéfa lidovců Miroslava Kalouska, který rozhodně nikdy nevyhlašoval boj proti klientelismu za svou prioritu, už vzhledem k vlastní minulosti na ministerstvu obrany. Jestliže se ale vláda nevzpamatuje, ztratí to nejcennější, co stálo u jejího zrodu – odhodlání k novému stylu politiky. A pak by nezbývalo než doufat v předčasné volby.

Stejně jako boj s neprůhlednými praktikami se drolí i naděje, že půjde o „zelenou“ vládu. Její poslanci potopili důležitý zákon Natura 2000, který měl v Česku podle evropského vzoru vybrat nejcennější místa určená k zvláštní ochraně, nebo přišli s nápadem na změnu Labe na umělé koryto s jezy. Na ministerstvu průmyslu vznikla taková energetická koncepce, že by se za ni nemuseli stydět ani bolševici: prolomení limitů těžby uhlí, další jaderné elektrárny bez hledání alternativ. Pokud takový plán projde, bude to krok zpátky o patnáct let.

Změna tónu na Hradě

Významnou událostí byl bezesporu odchod jedné z nejvýraznějších politických osobností – Václava Havla. Po třinácti letech ho na Pražském hradě nahradil Václav Klaus. Zjednodušeně řečeno: aristokratičnost nahradil populismus. Namísto muže odmítajícího jakoukoli diskusi s komunisty přišel člověk, kterému funkci zajistily hlasy komunistů. Disputace s dalajlamou vystřídala účast na oslavách státního svátku rudé Číny, úvahy o národní odpovědnosti či selháních překryla chvála moudrého lidu a kritika „prázdných antikomunistů“. Coby lidový prezident si ovšem Klaus počíná šikovně, jak o tom svědčí jeho rostoucí popularita.

V praktické politice byl nový muž na Hradě až překvapivě neúspěšný. Při nominacích do Ústavního soudu vybíral podle své dávné představy o „mnohobarevnosti“, tedy především zástupce politických stran a své poradce. (Zde naštěstí Senát splnil svou úlohu pojistky a na Ústavní soud nevpustil národovecké či ohýbavě služebné právní experty.) Při svých vstupech do zahraniční politiky zůstal Václav Klaus u svých obvyklých postojů, kvůli své nechuti k mezinárodním zásahům proti tyranům se však ocitl daleko mimo hlavní proud západního konzervativismu a dal všanc i svou pověst amerikanofila. Jeho skeptické názory na Evropu si nezískaly širší podporu. Sluší se však Klausovi přičíst k dobru jeho jasný odsudek zatýkání na Kubě či distanc od běloruského diktátora Lukašenka.

Odchod otce-zakladatele na Hrad prospěl hlavně občanským demokratům, kteří se nyní snaží obnovit svou věrohodnost coby plnohodnotná opozice. Ačkoli se ODS ještě příliš nedaří konkretizovat svou politiku, ve sněmovně úspěšně vyvolala debaty o evropské ústavě či o neprůhledné privatizaci dolů. Ani za mák se však nezměnila například ve svých pokusech ovlivňovat elektronická média. O budoucnosti strany a jejím směřování se rozhodne za necelý rok, kdy si bude znovu volit předsedu. Pokud zvítězí křídlo Vlastimila Tlustého, bude to – podobně jako výměna v čele lidovců – špatná zpráva pro boj s korupcí.

Trojí volby rozhodnou

Když Masarykova první republika slavila patnáct let existence, na obzoru už byla jasně patrná mračna. Nic takového dnes Čechům, zdá se, nehrozí. Naopak: v příštím roce se definitivně završí sen těch, kteří za komunismu s nadějí a obdivem sledovali Západ – v květnu vstoupíme do Evropské unie. Už v posledních týdnech i Češi zažívají ten vzrušující pocit být u toho, u vytváření budoucí Evropy.

Za půl roku si tuzemští voliči poprvé vyberou své zástupce do Evropského parlamentu. Bude důležité, aby politické strany a média těmto volbám přiznaly jejich skutečný význam – toto těleso rozhoduje mimo jiné i o rozpočtu Unie či o Evropské komisi. Pokud veřejnost už napoprvé volby podcení, může se stát, že Evropský parlament si u nás získá stejnou pověst jako Senát: ten už několikrát prokázal svůj význam, pověsti „zbytečné instituce“ se ale pořád neumí zbavit.

V roce 2004 se konají rovněž krajské a senátní volby. V tomto trojím hlasování se dozvíme, zda nadále posilují komunisté – po bližší spolupráci s nimi už nyní volá bývalé Zemanovo křídlo v ČSSD, především kolem Jana Kavana. Volby budou prubířským kamenem i pro Unii svobody. Když neuspěje, nebude to sice zřejmě znamenat zrušení strany seshora, ale rozdrolí se zespodu. Členové budou prchat k ODS, Evropským demokratům či jiným uskupením. Naopak se zdá téměř jisté, že pokud výrazně uspěje ODS, pokusí se výsledek spojit s diskusí o předčasných volbách.

Do nového roku lze vstupovat s nadějí. Neblíží se žádná pohroma od sousedů jako v éře první republiky, naopak se dál blížíme do dobré společnosti evropských demokracií. Pro stát, který se ještě před patnácti lety topil v bezvýchodnosti komunismu, je to nečekaně rychlý úspěch.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 52/2003 pod titulkem Za námi úspěch, vpředu naděje