Nekrology v denním tisku nedávno připomenuly operního pěvce, režiséra a později i normalizačního ředitele Národního divadla Přemysla Kočího – zemřel 16. ledna v nedožitých pětaosmdesáti letech. Kontroverzní věhlas, jemuž se těšil do konce 70. let, by asi nikdo šířeji neoživoval, kdyby se vedení Národního divadla nerozhodlo uctít jeho památku oficiálním smutečním aktem ve foyer budovy. Po protestech divadelníků i kulturní veřejnosti ředitel Daniel Dvořák tryznu odvolal. „Mysleli jsme si, že čtvrtstoletí stačí k tomu, aby došlo ke smíření a odpuštění, ukázalo se však, že Kočího uměleckou dráhu nelze oddělit od jeho činnosti ve funkci ředitele,“ prohlásil.
Slova o neschopnosti smíření a odpuštění vyvolávají představu nenávisti až za hrob, tak se ale protestům odpůrců oficiální tryzny rozhodně nedá rozumět. Památka Přemysla Kočího nebyla nikterak zhanobena, problematicky se vyjevilo pouze její oslavování. Kočího komunistické přesvědčení lze chápat, pocházel z Ostravska, kde v letech dospívání zblízka sledoval drastické důsledky hospodářské krize, a cestu z provinčního divadla na první pražskou scénu mu otevřel Gottwaldův únor. Stal se hvězdou se vším, co k tomu patří, pěstoval si pověst bouřliváka, jenž hlavně v oboru milostném bujně útočí na „měšťáckou“ morálku, a jeho bezbřehá sebestřednost byla obecně známa. Když si jej roku 1969 vybrala strana za nástroj represivní politiky, věděla, co činí. On sám se s rolí prodloužené ruky režimu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
