S pádem komunismu v Polsku si řada umělců, kteří se nenechali zlomit ke spolupráci s režimem, myslela, že stav polského umění je zcela pořádku a nebude třeba ho nijak zvlášť měnit. Stačí jen trochu zmodernizovat galerie a rozvinout kontakty se západem. Čerstvý vítr do vyrovnání se s vlastní minulostí ale přinesl rok 1995, kdy skupinka mladých lidí, sdružených kolem časopisu Raster, všeobecnou spokojenost velmi ostře napadla. Mnoho umělců starší generace považovalo drtivé odsudky za nehorázný projev nedostatku úcty, mladí lidé byli ale fenoménem Raster přitahováni. Časopis se stal pravidelným internetovým týdeníkem a loni si jeho zakladatelé ve Varšavě pořídili i vlastní stejnojmennou galerii.
Něco za něco
Pro lepší pochopení stavu polské umělecké scény je užitečné stručně zrekapitulovat, jak se výtvarníci v Polsku srovnávali s érou nesvobody. Situace výtvarných umělců v jednotlivých sovětských satelitech se značně lišila a Polsko patřilo na rozdíl třeba od NDR k těm nejliberálnějším. Socialistický realismus ani přímá služba režimu nezapustila v 50. letech v Polsku kořeny, dokonce ani předváleční levicoví vizionáři nedokázali pochopit, že režim po nich nechce avantgardu, ale propagandu. Vcelku kontraproduktivně zapůsobil i rafinovaný nápad státní moci nabízet nepoddajným umělcům roční stipendia v Paříže s nadějí, že se do Polska už nevrátí. Většina se vracela a navíc nasákla demokratickým prostředím a novými myšlenkami. S koncem stalinismu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
