Obyčejně tak kolem pětatřicátého roku přichází na člověka touha bilanční. Pětatřicátník Jan Jandourek debutoval před čtyřmi lety starozákonní parodií V jámě lvové, za kterou dostal Cenu Jiřího Ortena, loni pokračoval opět parodistickou, ale už do současnosti posazenou prózou Škvár. Bylo jasné, že se tu objevil autor vybavený velmi slušným řemeslem, jemuž nedělá problém psát čtivě, odlehčeně a přehledně, autor se sklonem glosovat a ironizovat jak samotné psaní, tak obvyklou konverzaci o něm. Jandourek měl tu výhodu, že nemusel svou látku teprve složitě hledat, neboť si ji do literatury už vlastně přinesl svým předchozím životem a působením, o kterém člověk s trochou literárního založení prostě musel dříve nebo později začít psát. Jandourek totiž před listopadem 1989 absolvoval litoměřický seminář, nastoupil pak na krátký čas pastorační činnost, brzy ji však opustil a přestoupil na život světský. Taková dezerce musí mít nepochybně své příčiny a rovněž si žádá svou legitimizaci, kterou si člověk literární neponechá jen tak pro sebe. V prvních dvou prózách si Jandourek ještě jakoby připravoval terén, ve své nejnovější knize, kterou nazval Když do pekla, tak na pořádné kobyle, již je jeho „církevní rozluka“ podstatným tématem.
Dva světy
Jandourkův román, ať již to byl jeho záměr nebo ne, upomíná na zpověď M. C. Putny, na jeho Knihu Kraft z roku 1995. Jandourek měl s Putnou dlouhou dobu společnou cestu: oba mladíci způsobili v církvi v devadesátých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
