Sedm let po listopadu je jubilující Charta 77 historií. Jenže lidský život a lidská paměť nejsou strukturovány jen podle dějepisných mezníků. Právě v prostředí disentu, v esejích Milana Šimečky, v úvahách o „paralelní polis“ Václava Bendy atd., se hovoří o malých osobních dějinách jednotlivce, jež mohou vyčnívat z neosobní kádě „velkých dějin“, mohou se jim dokonce vzepřít a přesáhnout je do prostoru, ve kterém se jednotlivec svobodným činem stává správcem a hegemonem svého osudu. Vedle všech možných, čím dál tím více mizejících politických souvislostí má donkichotské gesto několika stovek původních signatářů své místo především v dějinách osobních revolt - právě v onom přesahování individuálních dějin jednotlivce do dějin celku. Lze snad dnes říci, že je docela pravděpodobné, že k jakési formě státního puče by na konci roku 1989 tak jako tak došlo. Jisté však je, že kdyby nevznikla Charta, byly by naše dějiny posledních dvaceti let s jejich koloběhem sjezdů a pětiletek nesnesitelně ostudné. Nebýt Charty, člověk by si ji při zpětném pohledu musel aspoň vymyslet.
Problémy ghetta
Předmětem řady úvah a polemik je sama zárodečná idea Charty, stojící na zdánlivě minimalistickém (pro někoho však i tak příliš radikálním) programu, který spočíval v důrazu na morální element v politickém jednání. Vzpomeneme-li si na letargickou, márniční atmosféru konce 70. let, kdy se zdálo, že stav je na desetiletí utužen a zmrazen, těžko hledat alternativu k tehdejší…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
