Pryč jsou časy, kdy jednotlivé díly projektu Gen z Feničovy firmy Febio a na něj navazující cyklus Genus patřily k těm očekávanějším pořadům veřejnoprávní televize a idea zobrazit ve čtvrthodinových portrétech „elitu národa“ byla vnímána jako neotřelá, dokonce provokativní. Naše deníky už pravidelného glosování dávno zanechaly a nejnapínavější na celém cyklu se nyní jeví, zda se najdou noví adepti k portrétování. Otázkou je, jestli za to může přirozené zevšednění věci samé, nebo spíš únava z po sté opakovaných témat, motivů i detailů, jež už od sebe není schopen odlišit snad ani Fero Fenič. Portrétní dokumenty z Febia získaly po filmařské i obsahové stránce téměř minimálně se obměňující tvar, kopírující jeden druhý. Představíme-li si nekonečně běžící pás Genů a Genusů, ocitneme se ve venkovském světě televizních pracovitých chalupářů, rozlévajících víno, nabízejících domácí pečivo a nádavkem k tomu kus své, většinou vyrovnané životní filozofie (viz portrét I. Vyskočila a na září připravovaný portrét R. Lukavského). V takové snové vizi jsme blízko představy, že celá česká elita se nakonec sejde u sečení trávy a natírání plotu a je jen otázka času, kdy splyne do jedné vzorové podoby zahrádkáře Podlahy, ozbrojeného sekacím strojkem. (Ve Febiu prý ještě nemají jasno, kým celý cyklus ukončí - hle, jeden tip).
Rodinné manufaktury
Vedle chalupářství se v cyklu Genus poslední dobou setkáváme s familiérní samovýrobou. Neposkvrněný obrázek svého muže,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
