Nedávno přišel jistý poslanec s vážně míněným nápadem, aby funkci diskutovaného ombudsmana přijal na svá bedra Zdeněk Svěrák. Příznačné bylo, že při zdůvodňování svého návrhu ponechal zcela stranou Svěrákovy nehynoucí zásluhy v oblasti cimrmanovského bádání a plně se soustředil na rysy, jež si zdaleka nejen on vtělil do postavy charismatického scenáristy a herce: moudrost, laskavost, nadhled, humor, to vše se slučující do jakéhosi posvátného amalgánu, který s pohnutím považujeme za samu tresť českosti. Není třeba soudit a pátrat, do jaké míry mají, či nemají takové individuální i kolektivní projekce co společného se skutečností. Prostředkem, jenž takový sebe-obraz a sebe-vyjádření zprostředkovává, je totiž v případě Zdeňka Svěráka film. A film je přece od svého zrodu a ze své podstaty „snovou prací“, je to „imaginární signifikant“, stvořený celý z barevných stínů, které skládají svět iluzí a tužeb. Pro tento jev si lze vypůjčit psychoanalytický termín „Wunscherfüllung“ - vyplnění přání. Svěrák-otec píše a Svěrák-syn pak natáčí sny o nás, o Češích samých. Takovým do ekránu oděným „snem“ je i Kolja, film, který měl minulý týden pražskou premiéru.
Film víc než český
„Vysněností“ se dá charakterizovat již první svěrákovský film Obecná škola (1991). Film byl retro-obrazem ideálního českého nebe s českým astrálním osazenstvem, a to přinejmenším hned ve dvou archetypálních provedeních: Čech světák, fantasta a haur (učitel Hnízdo Jana Třísky) a Čech…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
