O vekslácích trochu jinak

Kdekdo si láme hlavu, jak se jich zbavit. Málokdo, jak jich využít. Škoda. Veksláctví je totiž zvláštní talent, který v nerozvinutém hospodářství působí neblaze jenom proto, že - jako samo hospodářství - neměl šanci se vyvinout. Jeho neblahost není vina veksláků, nýbrž nepřirozeného bankovního systému, který není schopen nebo ochoten poskytnout lidu služby, jež by jej uspokojily.

Veksláctví je zločinem nebo přečinem jen v nepřirozeném kontextu nepřirozeného ekonomického systému. Podobně jako se svobodymilovný myslitel může stát zločincem v kontextu nepřirozeného vládního systému, stejně tak se hromadný vrah může stát národním hrdinou a osvoboditelem v kontextu vlastenecké války nebo odboje.

Ať už se na to díváte z hlediska demokratických, přírodních či božích zákonů, vyměňovat peníze není zločin. Stane se to zločinem teprve tehdy, když proti tomu vydáte nějaký zákon. A zákon proti tomu vydávají jenom ti, kdo se bojí, aby jim někdo nevyfoukl peníze, které podle jejich názoru patří jim. Jak přišli na to, že jim patří, a jak se jim podařilo přesvědčit druhé, že je tomu skutečně tak, je historická záhada, kterou ještě nikdo nerozlouskl.

Podle zákonů přírodních, obchodních i božích jsou peníze oběživo, tudíž nikomu nepatří. Kdyby někomu patřily, přestaly by obíhat. Stodolarovka by přestala mít hodnotu sta dolarů a rovnala by se zhruba polovině průměrného archu toaletního papíru podprůměrné kvality.

Co dává těmto kouskům barevného počíslovaného papíru…