Lodní deník
Autor: Milan Jaroš

„Raděj snít si svůj sen, vyrvaný dějinám,“ píše Jonáš Hájek, iniciátor Lodního deníku, v básni Alles prüfe der Mensch – a zatím kolem veršů ty dějiny letí, tečou; svírají onen sen. Vyrvat ho dějinám, vyrvat dějinám sebe samu či sebe samého, je ovšem z principu nemožné. Každý lidský osobní příběh je nakonec pevně zasazen do mnohdy ryze odlidštěného příběhu společenského. Například: jedním ze slov nejčastěji skloňovaných se současnou pandemií, karanténou a nejistotou vývoje, je bezpochyby příležitost. Lze ji nalézt ve slovníku velkých společností i středních či malých firem, v komunální i vysoké politice, ve všech segmentech trhu. Pro školství je současný stav příležitostí, jak si vyzkoušet nové formy a způsoby výuky. Firmy mají příležitost zaměřit se na nové oblasti působení či optimalizovat možnost práce tzv. na home office.

Zní to absurdně a absurdní to také je. Takový narativ ovšem jednak sugeruje dojem soutěžení, hry (a v druhém plánu i tržního či jiného boje), jednak nastavuje současné situaci velice pokřivené zrcadlo. Samotný pojem příležitost je tímto narativem ovšem významově zbaven rizik, která s sebou ono potýkání se s příležitostí nese. Jakýkoli pokus o kritickou reflexi, ať už neutrální či negativní, je – zdá se – kolektivně potlačen, nepřipouští se. Musíme se semknout – držet za jeden provaz – jsme v tom spolu – tvoje rouška chrání mě, moje rouška chrání tebe. Všechny zmíněné slogany mají jedno společné – jsou nekriticky pozitivní. Nejen kvůli snadnému předání tzv. message, což je samozřejmě základ jakéhokoli sloganu, ale především z důvodu manipulace; zde zejména za účelem zklidnění a motivace (k čemu ale?).

Reklama
Reklama

Lze uklidnit toho, který současnou situací trpí? Ekonomicky, duševně, fyzicky? V loňském roce žil zhruba milion lidí v České republice na hranici chudoby či pod ní. Psychické nemoci ohrožují zhruba třetinu populace České republiky. Pouze zhruba patnáct procent škol v České republice bylo připraveno na náhlé změny výuky. Zdají se tato sdělení alarmující? Jde pouze o parafráze částí publicistických článků se stářím od jednoho roku do několika týdnů. A lze zde hledat nějakou příležitost? Snad jedinou – a to k solidaritě napříč všemi vrstvami, oblastmi, skupinami či profesemi. I zde se ovšem nabízí pojem pro současnou situaci zásadní – nutnost. V krizových stavech je solidarita jednoduše nutná. Rodina, která přijde o výraznou část příjmů, najednou nemá příležitost objevit nový způsob, jak je vyrovnat, rodina je nutně potřebuje sehnat. Člověk, u kterého se objeví duševní obtíže či zesílí ty dosavadní, na ně rozhodně nebude hledět s pocitem příležitosti vyzkoušet si, jak fungují jeho obranné a copingové mechanismy. Ve chvíli krize fungovat zkrátka musí.

Jsme tedy v období nejrůznějších nutností. Nicméně ani tento pojem nepřipouští možnost, že by se něco nepodařilo, že by něco nešlo. Vše jednoduše musí fungovat. Co ale dělat, když většina věcí a mechanismů nefunguje? Co dělat, když nefunguje vůbec nic? Odhlédněme nyní od lidí v tzv. „první linii“ a těch, kteří jsou v dennodenním styku s masami lidí. Ne snad z nedostatku respektu či z přezíravosti, ale jednoduše proto, abychom se podívali do domovů, bytů, ubytoven, k pracovním stolům, lůžkům, křeslům a židlím. Podívejme se nakonec na všechny ty příběhy a sny, na urputnou snahu vyrvat se z těch v úvodu citovaných dějin. Objevme znovu jednoduchou skutečnost, že ne vždy a ne všechno lze vydržet. Přestaňme se slaměnými panáky a poměřováním stresu a utrpení. Nezapomínejme, že příčiny a hranice jsou přísně individuální. Že to, co jednomu vyhovuje, může mít pro druhého fatální následky. Protože právě to je opravdu a bezpodmínečně nutné.

Nutné je ale také nebát se. Nebát se mluvit, nebát se ptát, nebát se dívat, nebát se projevit slabost. A nebát se bát se. Nemá smysl zde vyjmenovávat, kam všude se lze obrátit v případě duševních potíží. Stačí jen do vyhledávače zadat patřičný výraz. Nemá smysl zde sdílet různé kontakty – v době psaní tohoto textu je totiž jejich činnost bohužel převážně přerušena, resp. zakázána. Co ovšem smysl má, je přestat na svět hledět okem hlídače a otevřít oko zúčastněného, solidárního člověka. Člověka, který slabost vnímá, chápe, respektuje ji a dle vlastních možností nabízí pomoc, participaci. Takové formulace samozřejmě mohou znít jako nějaký neurčitý pseudomravní imperativ. Bez destigmatizace (vlastní) slabosti se ovšem jednoduše nelze obejít, nebo z tohoto krizového stavu společnost vyjde jako mnohem horší (co do sociálních vztahů a mechanismů), než do ní v mnohdy již poměrně vypjatém vztahu vstupovala. Ostatně pouze v tomto textu je slovo příležitost použito desetkrát. Slova nutnost či nutné osmkrát. V součtu tedy přesně o osmnáct užití víc, než bylo vhodné. A zdravé. A nutné.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.

Předchozí díly Lodního deníku najdete zde

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte