Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Komentáře

Tohle není boj, tohle je válka

Sport, podzim 1989

cover hollywood

Zatímco v Polsku, Maďarsku a do jisté míry i v SSSR probíhá demontáž dosavadního stalinistického modelu ovládání společnosti a vlády těchto zemí se s různou dávkou razance snaží překonat katastrofální následky komunistické diktatury, československá mocenská elita pokračuje se zvýšeným úsilím ve své nekonečné „normalizaci“. Vzhledem k rodokmenu této elity a s přihlédnutím k východiskům, odkud téměř před čtvrt stoletím startovali její příslušníci k politické kariéře, se není čemu divit: ti lidé pouze logicky pokračují v koncepci, která je vynesla na špici a díky níž se tam udrželi tak dlouho, jako dosud nikdo v moderních československých dějinách. Bez ohledu na cenu, kterou jsme za jejich panování zaplatili a stále platíme, nelze jejich metodě z čistě technického hlediska upřít úspěšnost. Těžko od nich proto chtít, aby náhle opustili vyzkoušené způsoby a vydali se všanc rizikovým změnám.

Obrat by mohl způsobit pouze rozhodný nátlak nespokojené společnosti, která alespoň v hrubých obrysech ví, co chce. A právě fakt, že ani v obklíčení téměř všeobecné „vůle ke svobodě“ v okolních zemích u nás žádný takový tlak neexistuje, nutí k zamyšlení. Byla-li totiž lehkost naší adaptace na „pokrizové“ poměry jakž takž vysvětlitelná drtivostí brežněvovského rozdávání karet, pak setrvávání v téže poloze i za radikálně změněných podmínek vede neodbytně k otázce, zda si obyvatelé tohoto teritoria nějaké změny vůbec přejí, respektive zda jsou ochotni něco pro ně udělat (což je mimochodem totéž).

Reklama
Reklama

Zatím se zdá nepochybné, že rozhodující většině československých občanů připadá smlouva, na jejímž základě v sedmdesátých letech vyhandlovali odpovědnost a svobodu za příslib pokojného přežívání v relativním dostatku, stále výhodná. Tak výhodná, že jsou ochotni nevidět čím dál hrozivější rizika (a to nejen rizika morální, ale i ekologická a ekonomická) jejího dalšího prodlužování. Snad je to tím, že až příliš mnoho z nich podepsalo tenkrát onu smlouvu vlastní krví: sebeponížením a zřeknutím se sama sebe.

Zakladatel svobodného československého státu žádal kdysi pro svůj projekt padesát let klidného vývoje, aby se v lidech skutečně zafixovaly hodnoty demokracie, tolerance a svobody. Nedostal je. Čas, který mu byl upřen, dostali však k dispozici v hojné míře komunisté. Už jedenačtyřicet let mohou svobodně experimentovat a tvořit „nového člověka“. Vezmeme-li v úvahu, že jejich hodnoty a modely chování jsou daleko jednodušší a zakořenitelnější, než byly ty, které nabízela masarykovská demokracie, nevyjde nám příliš optimistický součet.

Hlavní položky – zdětinštění a neodpovědnost československé národní komunity – jsou už dnes mimo diskusi. Komplex méněcennosti se všemi trapnostmi a nadutostmi, které k němu patří, jde s tím ruku v ruce. Připočteme-li ještě vytrvalý mýtus „oběti“, která si svou situaci nezavinila a pouze nespravedlivě trpí (aniž by už pořádně věděla, jak a za co) v očekávání záchrany zvenčí, není dobrý odrazový můstek pro skok do lepšího příští. „Pomoz si a bůh ti pomůže,“ říká stará pravda. Jak si však může pomoci pacient, který ani netuší, že je nemocen? A jak může o svobodu usilovat někdo, kdo na ni docela zapomněl a vůbec ji nepostrádá?

Lidové referendum nezájmu

Opozice v Československu se celých patnáct let od roku 1970 prakticky omezovala na jediné: dávat svědectví. V úzkém rámci mezi naprosto apatickou společností a rozbujelým aparátem represe nešlo ostatně dělat nic jiného. Nepatrný počet odvážně se projevujících občanů a jejich izolace od mlčící většiny se vysvětloval různě: „srpnovým šokem“, „neinformovaností“ a především „strachem“. Předpokládalo se přitom, že systém nesou tíživě obě dvě seskupení – i ti, kteří se jeho umrtvujícím tendencím stavěli čelně, i ti, kteří se mu jen pošklebují v úzkém kruhu přátel a na veřejnosti de facto konstituují. „Mlčící většina“ si tak přes nesčetné demonstrace skutečné úrovně svého smýšlení a svých zájmů zachovala image bručouna se zlatým srdcem, skrytým pod nevábnou slupkou. Tou slupkou měl být „strach“ a zlatým srdcem „demokratické tradice“.

Nikdo nemůže říkat, že neví, co má dělat. Dvě slova – nebát se a nekrást – nejsou k zapamatování obtížná.

Tweetni to

Postupem doby se vnější situace změnila natolik, že tento pohled není nadále udržitelný. Inertnost československého davu a jeho zabydlenost v dané realitě se dá dnes jen těžko vysvětlit jakýmsi „šokem“ či nedostatkem informací. A uvádět jako důvod strach neobstojí už vůbec. Lépe řečeno: lze se o to pokoušet, ale podněty či hrozby, ze kterých onen strach údajně vzniká, jsou v současnosti tak banální, že jeho existenci prostě nemohou logicky ospravedlnit.

Teď samozřejmě nemluvím o účasti na protestním shromáždění nebo o aktivitě v nezávislých strukturách, ale například o tak prosté demonstraci individuálního občanství, jakou je podpis Několika vět. Směšně nízký počet podpisů pod peticí, která by svou mírností a nezpochybnitelnými postuláty měla oslovit statisíce a jejíž pouhá signace navíc ničím nehrozí, se nedá ani v opatrných Čechách odůvodnit „strachem“. Je to spíš alarmující doklad nezájmu. Vždyť přece každé trochu svobodnější konání s sebou vždycky a všude nese jistou míru rizika. Záleží jen na tom, jsme-li ochotni toto riziko podstoupit, tj. „stojí-li nám to za to“. Příklad Několika vět ukázal, že většině našich spoluobčanů se „to“ ani při extrémně nízko položené laťce ohrožení nerentuje. 37 000 deklarovaných stoupenců nové kvality života sice není počet zanedbatelný, ale na lidové referendum o demokracii přece jen žalostný.

Nálady a projevy společenského organismu nelze samozřejmě nikdy interpretovat v plné šíři a prognózy jeho dalšího vývoje jsou velmi nejisté. Tím spíš, pohybujeme-li se v totalitních podmínkách, kde neexistuje žádné veřejné mínění a komunikační kanály a kde pouze uvnitř frustrovaného davu skrytě narůstá přetlak. Tato skutečnost však nevylučuje popis rozpoznatelných deformací a jejich případnou reflexi. Není důvod pochybovat, že moc na analýzu tohoto problému vynakládá obrovské sumy energie a prostředků.

Dle mého názoru pak velkou většinu svých aktuálních „politických“ kroků provádí s dobrou znalostí terénu. I když (nebo právě proto, že) je základní intencí této garnitury zůstat u vesla bez ohledu – jak výstižně říká M. Reiman v Lidových novinách č. 10 – na „věcné obsahy“, těžko by se asi odhodlala k probíhajícímu honu na mládež, k vydání provokativní stokoruny nebo k zatčení redaktorů Lidových novin, kdyby neměla ověřeno, že to masa národa buď ani nezaregistruje, nebo přijme s lhostejností. Říká-li tudíž prof. Jiří Hájek rakouským novinářům, že množství signací Několika vět prokázalo „neizolovanost opozice“, lze to pochopit jako svého druhu dodávání naděje, ale komu a proč? Každý, kdo zná základní fakta, si přece dokáže vyvodit, že v normalizovaném Československu představuje pár desítek tisíc „praktikujících občanů“ stále ještě klasické odštěpence neboli disidenty. A nikdo přitom nemůže říkat, že neví, co má dělat. Každý to ví. Dvě slova – nebát se a nekrást – nejsou přece k zapamatování nijak obtížná.

Patočka měl pravdu

Opustíme-li drtivé globální měřítko, nelze si samozřejmě nepovšimnout, že k určitému jiskření na veřejné scéně u nás došlo. Často se v této souvislosti dokonce hovoří o „probuzení“ společnosti. Od srpna minulého roku jsme svědky nárůstu víceméně artikulovaného občanského vzdoru a vzájemné solidarity, která poprvé za dvacet let překročila v této zemi hranice „počitatelnosti“, tzn. přestala být doménou několika desítek či stovek osamělých běžců. Dosah a hlavně rozsah probíhajícího pohybu sice zatím není třeba přeceňovat, ale je jasné, že představuje velmi cenný fenomén. Jeho další zpřesňování a kultivace v mnohém závisí na schopnostech a koncepcích rodící se politické opozice. (Fakt, že toto tvrzení platí i v obráceném směru, nechme pro tuto chvíli stranou.) Na ní záleží, zda energie nové rezistence nebude utopena v osamělém tápání či obtížných a anonymních šikanách a represích, které moc proti dosud atomizovaným přívržencům demokracie rozpoutala.

Pokud se ještě neopeřené politické struktury nechají pohltit debatami o možných „kulatých stolech“ s vládou či o složení budoucího „Národního výboru“ a v zápalu této tzv. velké politiky pominou ochranu, informovanost a další inspiraci své autentické základny, ztratí (a my s nimi) velkou šanci. Šanci na to, že se z viditelných zárodků občanské společnosti stane v dohledné době základ, na kterém je už možné něco postavit.

Patočka měl pravdu: tohle je válka.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivan Lamper

editor

Ivan Lamper
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte