Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
KOJ1968004W00497/29 Okupace 1968 • Autor: Josef Koudelka / Magnum Photos
Společnost Téma

Týden vzdoru

Co představovaly protesty proti okupantům a proč skončily

Byla tma. Na břehu Vranovské přehrady jsem seděl úplně sám, opravdu nikde nikdo Za hladinou přehrady v lesích se míhala světla a přes hladinu vítr občas zanesl podivný hukot. To, co se v lesích, kousek od neprostupné hranice s Rakouskem pohybovalo, byly zřejmě tanky nebo obrněné a nákladní vozy ruské armády. Nevím, jestli to bylo 21. srpna 1968, nebo o den či dva později. Bylo mi třináct a snažil jsem se srovnat si v hlavě, co znamená slovo okupace, které pořád dokola opakovali ten den mí rodiče a pár dalších dospělých, trávících svou dovolenou jako my u přehradní nádrže. Měl jsem v ruce baterku, ale bál jsem si ji rozsvítit, měl jsem strach, že mě z lesního skrytu zastřelí nějaký okupant. Ale ze všeho nejmíň jsem chápal, jak to, že těmi hrozivými okupanty jsou Rusové, vojáci ze země, o níž mě až dosud přesvědčovali ve škole i jinde, že je nám ze všech nejbližší.

Rozhlas a první výstřely

Dvacet jedna padesát, 20. srpna 1968. Řídící věž ruzyňského letiště dostává zprávu o mimořádném přistání ruského dopravního letounu Antonov. Nikdo neví, o co jde, letadlo zajede na letištní stání Aeroflotu. Z letadla nikdo nevystoupí, ale část letištní plochy určená Aeroflotu je tak trochu považována za sovětské území a nikdo z letištního personálu se nediví a nezasahuje. O hodinu později požádá posádka letadla, aby mohla zapnout a vyzkoušet motory. Dostane povolení, motory antonovu se rozjedou a – aniž by to na věži někdo tušil – začnou tak napájet elektronické naváděcí systémy pro letecký provoz, umístěné na palubě letadla. O čtvrt hodiny později začnou na letišti v Ruzyni už bez žádosti o povolení přistávat ruská vojenská letadla, z nichž vyjíždějí tanky, obrněnce, vojenské nákladní i osobní vozy. Ruská armáda obsadí letiště, zajme v hale běžné civilní cestující, oddělí muže od žen a dětí, drží je pod kontrolou samopalů až do rána, a pak je propustí. Tak začala v roce 1968 okupace Československa Sovětskou armádou a vojsky dalších čtyř komunistických zemí (Polska, NDR, Maďarska a Bulharska). Tu noc vstoupilo na území Československa skoro dvě stě tisíc okupačních vojáků – zhruba stejně, jako byl tehdy celkový stav vojáků československé armády.

Ruská armáda obsadí letiště, zajme v hale běžné cestující, oddělí muže a drží je do rána pod kontrolou samopalů.

Tweetni to

Reklama
Reklama

Těsně po půlnoci vydává tehdejší ministr obrany Martin Dzúr rozkaz, který zakazuje československé armádě použít proti „intervenčním vojskům“ zbraně, přikazuje jí zůstat v kasárnách a případně pomáhat vojskům Varšavské smlouvy. Chvíli poté vydává náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič, který se spolu s kremelskými vládci podílel na tajném plánování agrese, rozkaz policii a Státní bezpečnosti, aby obsadily všechny sdělovací prostředky a zajistily vysílání příznivé pro okupační jednotky – především výzvy ke klidu a varování před šířením „protisocialistických“ nálad. Pár minut před druhou v noci 21. srpna 1968 oznamuje Československý rozhlas, že je republika okupována vojsky zemí Varšavské smlouvy a redaktoři čtou provolání ústavních činitelů – prezidenta Svobody, prvního tajemníka KSČ Dubčeka a předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského –, kteří okupaci odsuzují. Chvíli poté je vysílání rozhlasu vypnuto na pokyn konzervativců z ÚV KSČ (především šéfa správy spojů Karla Hoffmanna), kteří okupaci schvalují. Od té chvíle je vysílání oficiálního nepučistického masmédia několik hodin slyšitelné jen na některých místech v Praze a Brně na speciálním přístroji zvaném rozhlas po drátě.

INVAZE07_foto Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

Když k vypnutí došlo, viselo v Praze, Brně a v dalších českých a slovenských městech s vlastním letištěm na rozhlasových přijímačích evidentně hodně lidí probuzených nepřetržitým hukotem přistávajících letadel. Podle pamětníků představovalo vypnutí rozhlasu rozbušku, která začala vyhánět lidi do ulic; v Praze se už kolem třetí začali před rozhlasem objevovat první občané odhodlaní bránit budovu na Vinohradské třídě před okupanty a jejich domácími pomahači – a místo se v dalších dnech stalo centrem veřejného vzdoru proti agresi, kde pod střelami okupantů zahynulo osm lidí.

Zpráva o první oběti však přišla z Liberce. Krátce po třetí hodině tam byl střelen do hlavy dvacetiletý mladík. Těžké zranění přežil, co se stalo, není zcela jasné, zdroje se trochu liší. Mladík měl hodit prkno ze stavby na hlavním libereckém náměstí na projíždějící obrněnec. Střílet se mělo z osobního vozu Volha, který jel za obrněnci. Otevřela se prý zadní dvířka, vysunula se hlaveň a začala palba ze samopalu. Pro svědky, kteří měli původně za to, že to, co se děje na náměstí, je nějaké vojenské cvičení, to byl totální šok. Zhruba v tu samou dobu byla už většina prvního okupačního vojenského sledu na československém území.

Zachovejte klid

V časných ranních hodinách 21. srpna 1968, kolem páté, byl vysílač Československého rozhlasu znovu spuštěn techniky, kteří odmítli dál poslouchat příkazy „kolaborujících šéfů“ a z vysílání redakce z pražské Vinohradské třídy se lidé začali dozvídat podrobnější informace o pohybu okupačních vojsk i o osudu ústavních představitelů země, kteří tehdy měli obrovskou důvěru občanů.

INVAZE08_foto_Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

Zhruba v tu dobu už byla většina klíčových budov, jako stranické sekretariáty, sídlo vlády v Praze i úřady v jiných městech, obsazena okupačními vojáky. Obsazen měl být nepochybně i rozhlas, před jeho budovou na Vinohradské třídě v Praze stálo brzy ráno šest tanků a několik nákladních vozů s ruskými samopalníky na korbách. Proti nim stálo už několik stovek neozbrojených občanů rozhodnutých bránit okupačním vojákům v obsazení rádia (televize v tu dobu vysílala jen pár hodin denně a nezdála se tak důležitá jako rozhlas, okupanti ji rychle obsadili a redaktoři okamžitě přesunuli vysílání do ilegality). Na hranici mezi Vinohradskou třídou a Václavským náměstím vyrostla barikáda z osobních aut, autobusu, nábytku, všeho, co se hodilo. Kolem půl osmé ráno už byly na Václavském náměstí a u rozhlasu tisíce lidí. Situace začala být mimořádně napjatá. Kolem osmé barikádu prorazil ruský tank a začal přitom hořet. Střelba z ruských zbraní je průvodním zvukem letního rána před budovou rozhlasu a je slyšet i v živém vysílání do celé země.

Také před budovu ÚV KSČ na vltavském nábřeží přišly to srpnové ráno stovky lidí – podpořit reformisty ve vedení komunistické strany. I tam už stály ruské tanky. Kolem osmé ráno spustili ruští vojáci z neznámých důvodů střelbu, zabili přitom jednoho člověka, další v tu samou chvíli umíral na předměstí Brna po zásahu odraženou kulkou. Vojáci obsadili velké továrny – jako třeba Vítkovické železárny – a po celé zemi se setkávali s protesty, i když prezident země Ludvík Svoboda ve svém ranním rozhlasem vysílaném projevu vyzval občany, aby zachovali klid a obezřetně se snažili nedávat ruským vojákům záminky ke střelbě. V devět hodin dopoledne byli českými estébáky pod velením Viliama Šalgoviče zatčeni ve svých kancelářích na ústředním výboru nebo na vládě vedoucí představitelé reformního komunismu v Československu a následně odvezeni ruským vojenským letadlem do Sovětského svazu. Po další dva dny neměli občané o jejich osudu žádné informace. Později se zjistilo, že byli internováni na několika místech na Ukrajině.

VTIP15_repro Časopis Dikobraz

Demonstrace, protesty, psaní protiokupačních hesel na domy, silnice, ploty se hned první den – podle dobových médií i historických studií – rozšířily po celém území Československa. Psaní hesel s sebou často neslo riziko ztráty života, v historických archivech jsou zdokumentovány případy minimálně dvou lidí zastřelených okupačními vojáky při psaní hesel na silnici nebo na zeď domu.

První den okupace byl tragický zejména v Liberci. V sedm ráno se sešly na náměstí před radnicí stovky lidí, kteří už věděli o noční střelbě a těžkém zranění dvacetiletého mladíka. Radnice byla pod lešením, všude ležela spousta sutě a stavebního materiálu, a někdo krátce po sedmé hodil cihlu a snad také prkno na projíždějící terénní vůz ruské armády. Vojáci v autě začali střílet do vzduchu, ale v následujících vteřinách se spustila palba z dalších vozidel projíždějící kolony a někteří okupační vojáci mířili už do davu. Palba trvala podle pamětníků tři minuty a výsledkem bylo šest mrtvých a několik desítek zraněných lidí.

Dospělí schovávali především tranzistorová rádia, mezi obyvateli šla totiž zpráva, že je okupanti zabavují. 

Tweetni to

O čtyři hodiny později na tom samém náměstí vybočil ruský tank náhle z projíždějící kolony a vjel do podloubí, kde zabil tři muže. Okupanty řízený rozhlasový vysílač Vltava, umístěný v nedalekých Drážďanech a vysílající ve špatné češtině, tvrdil, že tank dostal smyk na kolejích, pamětníci byli naopak podle dobového tisku přesvědčeni, že to byl úmyslný manévr, že řidič tanku přesně věděl, co dělá. V Liberci se zapojil do odporu Václav Havel, který se hned druhý den okupace stal lídrem vysílání z tamního rozhlasového studia, partnera v prohlášeních mu tehdy dělal nedávno zesnulý herec Jan Tříska.

Nevídaná svoboda slova

Na nebývalém odporu občanů proti okupantským vojskům mělo obrovský podíl něco, co Československo nezažilo předtím dlouhých třicet let. Vojenské obsazení země odmítnuté platnou vládou probudilo nevídanou svobodu slova, svobodu médií. Už od ledna 1968 byla média poměrně svobodná, hodně podporovala reformní dění, ale články v tisku i zprávy v rozhlasu či televizi nadále procházely schvalovacím cenzurním procesem až do června, kdy byla cenzura zásadně omezena novým zákonem.

Po příjezdu do moravského Kyjova nás vítala cedule s názvem západočeského města Stříbro.

Tweetni to

S okupanty v ulicích, ale s právem stojícím zatím na straně odporu proti nim, zažili československé sdělovací prostředky a jejich čtenáři a posluchači něco naprosto nevídaného. Deníky vycházely naprosto spontánně, stejně tak se odehrávalo vysílání masmédií. Redaktoři se přesunovali mezi improvizovanými studii a redakcemi, jejichž sídla byla utajená, aby je nemohli objevit vojáci. Noviny vycházely, jak to šlo, někdy i dvakrát, třikrát denně, někdy jen jako dvoustrana, jindy jako čtyřstrana, lidé si je předávali z ruky do ruky.

INVAZE05_foto Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

Některá místa v Československu se změnila skoro v bojiště, v první den zejména Václavské náměstí a okolí rozhlasu, hned 21. srpna hořely naproti rozhlasu tři domy. Byla rozstřílena fasáda Národního muzea považovaného Rusy zprvu omylem za budovu rozhlasu. Souboj probíhal i uvnitř tuzemské policie a Státní bezpečnosti, v tu dobu stála většina příslušníků na straně reformních komunistů, jedním z prvních mrtvých na Slovensku byl mladý člen Veřejné bezpečnosti, který odmítl vydat maďarským vojákům svou pistoli a byl na místě zastřelen.

V první dny okupace byla země bez vlády. Část vedoucích ústavních činitelů byla zatčena a držena v izolaci v Sovětském svazu. Prezident republiky Ludvík Svoboda tam 23. srpna s doprovodem řady reformních i protireformních komunistů odletěl také – podle oficiální zprávy jednat s politickým vedením Sovětského svazu. Po jeho příletu do Moskvy byli z tamního „domácího vězení“ propuštěni vůdčí reformisté jako Alexander Dubček a Josef Smrkovský – a „jednání“ opravdu začalo. Lépe řečeno, občané v Československu tomu podle dobového tisku docela věřili a možná tomu věřili na počátku i někteří členové československé delegace.

Stejně tak se zdá, že řada lidí tehdy věřila v možnost vystoupení Československa z vojenského paktu komunistických zemí zvaného Varšavská smlouva a ve vyhlášení neutrality. Debata o tom začala hned druhý den po vpádu okupačních vojsk, lidé si většinou další budoucnost země představovali jako „most mezi Západem a Východem“, v tisku se debatovalo, zda je vyhlášení neutrality právně možné a zda je možné vystoupit z Varšavského smlouvy i bez souhlasu Sovětského svazu. V ulicích měst se stále protestovalo a psala se protiokupační hesla.

Chytré protesty

Jak prozrazují dobové články a další historické prameny, protiokupační étos, demonstrace i jejich nápaditost byly podporovány v náhle naprosto svobodných médiích především zásluhou přesvědčení, že cesta reformního socialismu je naprosto správná a že její představitelé – v médiích i nesčetných heslech na ulicích se vyskytovala nejčastěji jména Alexander Dubček, Ludvík Svoboda, Josef Smrkovský a Oldřich Černík – nás provedou jako správní velitelé a myslitelé na té prozatím nevyzkoušené cestě klikatící se mezi Východem a Západem.

INVAZE10_foto Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

Hned druhý den okupace začali Rusové se svým zásadním know-how – šířením dezinformací a manipulací. Zpočátku s tím neměli úspěch, jejich rozhlasová vysílačka Vltava vykládající chybnou češtinou okupaci jako záchranu Československa před imperialismem byla lidem spíš pro smích, prohlášení tuzemských prookupačních kolaborantů byla také primitivní a nikoho nezaujala. Na lhostejnost a pohrdání veřejnosti narazil i kolaborantský deník Zprávy.

V pátek 23. srpna jsme se s rodiči a s dalšími rekreanty vraceli z Vranovské přehrady domů do Kyjova. Cestou nás třikrát nebo čtyřikrát zastavily hlídky Sovětské armády. Dospělí schovávali především tranzistorová rádia a hodinky, mezi obyvateli Československa šla zpráva, že obojí sovětští okupanti zabavují. Autobusem procházeli mladí vojáci se samopaly v rukou, podráždění, špinaví a při podezřelém pohybu bez váhání mířící na neopatrného nešťastníka. Přežili jsme to, a pokud si pamatuji, rodiče uchránili jak rádia, tak hodinky. Mimochodem, při příjezdu do jihomoravského Kyjova nás vítala cedule informující nás, že jsme dorazili do západočeského města Stříbro. Občané se likvidací a záměnou směrových tabulek a názvů měst snažili zmást okupační jednotky.

INVAZE09_foto Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

V tu samou dobu, kdy jsme se autobusem vraceli z dovolené, začalo v Moskvě jednání českých představitelů s vůdcem sovětských komunistů Leonidem Brežněvem a dalšími vedoucími funkcionáři. Trvalo tři dny a nakonec se z debaty rovnoprávných představitelů nezávislých zemí změnilo v poslušné přijetí podmínek, které nařizoval agresor poraženému protivníkovi.

A v tu samou chvíli nebo aspoň v ten samý den natáčela Marta Kubišová ve studiu na pražském Břevnově svou Modlitbu pro Martu. Hudba skladby byla složena už před okupací, slova narychlo napsal textař Petr Rada. Píseň se pak stala hymnou protiokupačních demonstrantů. Dokonce i o dvacet let později, při sametové revoluci v roce 1989, byla píseň považována za symbol vzdoru Čechoslováků proti mocným.

Protokoly, cenzura a konec vzdoru

V sobotu brzy ráno, 24. srpna, byl v Praze zaznamenán pikantní incident, který svědčil o zmatku v hlavách okupačních vojáků zmatených intenzivní sovětskou propagandou o přítomnosti „imperialistů“ v Československu. Okupační vojska totiž ten den uzavřela mosty přes Vltavu, přičemž ten libeňský hlídali z jedné strany sovětští vojáci, z druhé bulharští. Před východem slunce, ještě za šera, se jeden z ruských vojáků domníval, že na protějším břehu jsou nepřátelské jednotky a zahájil palbu. Střelba mezi jednotkami trvala několik minut. Podle dostupných dobových i historických pramenů se obešla bez zranění.

V Praze a Brně platilo stanné právo se zákazem nočního vycházení, což místní příliš nedodržovali a z nočních ulic se ozývala častá střelba. Vedení okupačních vojsk varovalo, že bude střílet na každého, kdo bude psát na ulicích „protisocialistické nápisy“. V Českých Budějovicích dostaly tamní okupační jednotky příkaz zatřít bílou barvou všechny nápisy, namířené proti jejich přítomnosti. Vojáci natřeli bílou barvou v centru vše, co se jim zdálo podezřelé, třeba vývěsní štíty některých obchodů, protože samozřejmě neznali latinku.

V neděli se udála jakási antistávka, lidé na mnoha místech šli do práce – bylo to myšleno jako podpora jednání Alexandera Dubčeka a jeho soudruhů v Moskvě. Na ulicích se stále scházeli naštvaní lidé, střílelo se, na druhou stranu třeba v Praze i Brně fungovala téměř normálně městská hromadná doprava. „Normální fungování“ bylo součástí jakéhosi tichého vzdoru proti okupantům. A pokus splnit přání ústavních představitelů jednajících v Moskvě, kteří skrze rozhlas vyřizovali, aby lidé zachovali klid, a řečeno slovy prezidenta republiky Ludvíka Svobody, „aby nepředloženými skutky nebyla ztěžována jednání se sovětskými představiteli“.

Lidé tak vedli v ulicích debaty s okupačními vojáky, které přesvědčovali, že v zemi se neodehrává žádná protisocialistická kontrarevoluce – jak tvrdily oficiální instituce okupačních zemí –, ale hledá se „lidská tvář socialismu“. V tu samou chvíli, kdy vedli studenti v Brně s nejlepšími úmysly tuto víkendovou debatu s vojáky na tancích, se však jinde stále střílelo. V sobotu 24. srpna zahájili ruští vojáci palbu na projíždějící dodávku v pražském Podolí, zabili přitom dva patnáctileté mladíky a těžce zranili řidiče. Palbu prý – podle oficiálního vyjádření velitelství okupačních vojsk – zahájili proto, že auto převáželo „protisocialistické materiály“. Jak to vojáci věděli a o jaké materiály šlo, se pozůstalí zabitých dětí tehdy a zřejmě nikdy nedozvěděli.

V pondělí, 26. srpna, podepsali ústavní představitelé Československa tzv. moskevský protokol. S výjimkou Františka Kriegla, který počítal s tím, že jej za odmítnutí podpisu čeká vězení někde na Sibiři. Kriegel se nakonec vrátil do Prahy s delegací, ústavní představitelé Československa se vzmužili a oznámili, že bez Františka Kriegla neodletí.

INVAZE04_foto Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

Do práce kolem tanků 

Miluši Jelínkové bylo v roce 1968 dvacet let a žila v Praze. Pracovala jako knihovnice v Městské knihovně a ráda fotila. To léto si brala fotoaparát na cesty po městě pravidelně, aby si udělala fotky pouličních nápisů, které chtěla poslat do soutěže Mladého světa. Foťák s sebou měla i 21. srpna ráno, když šla po své obvyklé cestě z Vinohrad ke Staroměstskému náměstí do práce. Fotografie pocházejí z její tehdejší cesty do práce i pozdějších pochůzek pražským centrem.

INVAZE11_foto Miluše Jelínková
foto Miluše Jelínková

Drama z Vinohradské.

Většina nejlepších fotografií, které Miluše Jelínková udělala, pochází z okolí budovy Československého rozhlasu, do které se okupanti snažili od časného rána 21. srpna dostat. Jelínková zachytila tank v boční Balbínově ulici a hasičský žebřík přistavený do jednoho z hořících bytů. Ohořelý autobus a poničené knihkupectví pochází z Vinohradské ulice. Další snímek budovu rozhlasu s rozbitými okny. Speciál Respektuje prvním médiem, kde paní Jelínková své padesát let staré fotografie publikuje.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2694
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte