Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Sýček u naší kapličky

Zdejší příroda může být stejně rozmanitá jako dřív

Priroda01_varianta01_foto Kateřina Malá
V takové krajině, třeba s rybníkem plným ryb, se cítíme jako doma.

 

Osmého května krátce po východu slunce zavřel Libor Schröpfer dveře svého domu v jednom malém městečku na Domažlicku a vydal se na šestikilometrovou trasu podél Radbuzy. Řeka se tu potichu vine mezi lučinami a pásy vysokých stromů. Učitel matematiky z plzeňské obchodní akademie nevyrazil na výlet, aby obdivoval jitřní krásy májové krajiny. Každých tři sta metrů se zastavuje, pět minut pozorně sleduje okolí a zapisuje si každého ptáka, kterého vidí nebo slyší zpívat. Na počátku června stejnou proceduru na stejném místě zopakuje.

Reklama
Reklama

Přesně totéž dělá každý rok necelá stovka zdejších výzkumníků. Své trasy o předepsané délce mají rozmístěné po celé republice. Schröpfer patří mezi veterány, kteří se programu České společnosti ornitologické účastní od startu v roce 1982. Sčítači v průběhu let nashromáždili přes milion záznamů. A díky nim máme teď patrně nejplastičtější obrázek, jak se v posledních několika desetiletích proměňovala česká příroda.

V kategorii spektakulárních výsledků patrně vítězí jedno číslo: počet pozorování orla mořského během tří a půl desetiletí stoupl na neuvěřitelný pětisetnásobek. Ve skutečnosti to znamená pouze to, že u nás v počátcích sčítání skoro žádní nebyli. Mladé tu naposledy vyvedli za první republiky. Během osmdesátých let se však začali vracet. Teď každý rok hnízdí na více než stovce míst po celém Česku. A výzkumníci některého z nich na své trase občas potkají.

Priroda03

Orel mořský je jenom jedno ze zvířat, která zažívají comeback. V šumavských hvozdech se už pravidelně rodí rysí koťata. Bobrů jenom na Moravě žije několikrát více než před sto lety v celé Evropě. Sokoli každoročně hnízdí nejen v divokých skalách, ale také na komínech elektráren a chemiček nebo ve velkých městech. Předloni se do lesů pár kilometrů od Máchova jezera nastěhovala smečka vlků.

Nedávno jsem stál na břehu jednoho z rybníků u Pardubic a dalekohledem prohlížel ostrůvek uprostřed vody. V poklidu tam postávalo několik divokých hus velkých a také šest majestátních jeřábů – nejvyšších evropských ptáků, kteří svým troubením v bažinách vstoupili do legend. Najednou se všichni zvedli a svorně táhli přes hladinu. Vyrušil je od jihu pomalu přilétající orel mořský a já si uvědomil pikantní detail. Ještě před třemi desítkami let, v dobách mého pozdního dětství, bych neměl šanci nic podobného spatřit. Ani jeden z ptáků, kteří krouží nad rybníkem, totiž tehdy v Polabí vůbec nežil.

Priroda10

Proč se vzácná zvířena vrací? Někde pomohli lidé. Jenom díky repatriačnímu programu se do řek Českého Švýcarska po bezmála sto letech mohou vracet lososi. Populacím orlů mořských v osmdesátých letech pomohlo, že německý sokolník Claus Fentzloff věnoval k vypuštění do tuzemské přírody několik ptáků, jež vychoval na jednom hradě poblíž Stuttgartu. Ale většině navrátilců stačilo, abychom je přestali hubit. Vydry kolem roku 1989 přežívaly už jen v posledních třech koutech českých zemí. Nyní jsou opět v každém kraji. Potřebovaly jenom, abychom po nich přestali střílet, klást železa a do řek vypouštět toxické chemikálie. Pokud by někdo chtěl pátrat po prapříčině návratu divokých zvířat, doputuje nejspíš k mysliveckému zákonu z roku 1947, který poprvé skoncoval s masovým lovem vyder a také koček divokých, medvědů, rysů, jeřábů, sokolů, rarohů nebo všech tuzemských druhů orlů. Dvě desítky let nato většinu z nich – a řadu dalších zvířat – stát dal přímo pod úřední ochranu.

Sice se nedaří potlačit pytláky, kteří střílejí po rysech. A jenom během letošního jara ornitologové našli čtyři mrtvé orly mořské a dva ještě vzácnější orly královské, jež někdo otrávil návnadou s nervovým jedem. Přesto se vzácným šelmám a velkým ptákům, které jsme po staletí hubili, daří se opatrně vracet. Ve čtyřech národních parcích vznikají ostrovy divoké krajiny, kam lidé chodí jenom na návštěvu – zajímají je „okna“, kterými můžeme nahlédnout do pravěku. Stát a kraje v bezmála 2600 rezervacích a přírodních památkách pečují o klenoty, jako jsou beskydské pralesy, stepi na Pálavě, rybníky na Třeboňsku nebo Koněpruské jeskyně. České přírodě se daří tam, kde ji cílevědomě chráníme. Ale co sousední krajina? Ornitologická data ukazují, že tam to stejně příznivě nevypadá. Všichni čekají, jak život kolem nás v příštích desetiletích promění sušší a teplejší podnebí. Těžkým čelním nárazem ale procházíme už teď.

Skřivani a chrpy

Sýčka zná zřejmě každý. Všichni Češi a Češky nemusí patřit mezi graduované přírodozpytce, ale některá zvířata si pamatujeme coby samozřejmý inventář našeho venkova. Malá sovička, co za soumraku houká z lípy za humny, se vryla do národní paměti. K vesnické krajině patří stejně jako kapličky, chrpy a skřivani.

Priroda08

Respektive patřila. Sýček totiž v tuzemsku rychle směřuje k vyhynutí. V české přírodě jich žije patrně méně než orlů mořských. Ještě ve druhé polovině osmdesátých let se odhadovalo, že u nás mladé každoročně vyvádí něco mezi sedm sty až tisícovkou párů. Teď jich asi nezbývá ani stovka. Z Česka totiž rychle mizí kromobyčejní opeřenci, co obývají agrární krajinu.

Libor Schröpfer během let na své trase podél Radbuzy prakticky přestal vídat čejky – nápadné černobílé ptáky s chocholkou, kteří dříve oživovali kdejakou louku. Výrazně také ubylo skřivanů. Souhlasí to s výsledky, jež ornitologové dostali, když svůj milion záznamů podrobili statistické analýze. Stavy sečtených skřivanů klesly skoro na polovinu a čejky na pouhou desetinu. Celkem je ptactva polních a lučních druhů přibližně o čtvrtinu méně než v roce 1982, který přitom spadá do vrcholné éry jezeďácké velkovýroby. Křivka měla velmi pozoruhodný průběh. Během osmdesátých let opeřenců postupně ubývalo. Po roce 1990 součty najednou vyskočily nahoru, jako by se krajina nadýchla. Ale přibližně od poloviny devadesátých let už opět setrvale klesají. V roce 1935 se u nás ulovilo dva a půl milionu koroptví. Nyní jich v celém Česku zbývá všehovšudy mezi pětadvaceti a padesáti tisíci.

Priroda05

Co se na českém venkově děje? Dobře to osvětluje právě osud sýčků. K životnímu štěstí  potřebují několik věcí. Staré sady nebo aleje, kde si staví hnízda ve vykotlaných dutinách. Osamělé stromy, kamenné zídky nebo remízky, na kterých rádi vysedávají a číhají na něco k snědku. Hlavně však pastviny s nakrátko spasenou trávou. Loví v ní hraboše, velké brouky nebo žížaly. A to všechno potřebuje sýček blízko sebe. Právě tato pestře propletená mozaika však v Česku mizí.

Zdejší krajina se už od kolektivizace rozchází dvěma směry. Bonitní pozemky slouží produkci za každou cenu. Zemědělské podniky mají silnou motivaci rozorat každý kousíček zeleně, co se mezi lány ještě uchoval. Během poválečných desetiletí zmizelo 49 tisíc kilometrů mezí a 158 tisíc kilometrů polních cest. Více se používají plodiny, které jdou do země již na podzim, takže na polích chybí strniště, jež poskytovala zvířatům potravu a úkryt. Naopak kvůli velkovýrobě zemědělci úplně opouštějí místa, která se jim nevyplatí obdělávat. Pestré louky s kopretinami a orchidejemi, vyhřáté stráně nebo staré ovocné sady postupně zarůstají křovím. Vytrácejí se úvozy a zídky.

Dá se dnes vůbec dosáhnout toho, aby to za humny opět kvetlo, bzučelo a zpívalo?

Tweetni to

Krajina přestává kvést. Půda dostává vysoké dávky hnojiv, která z ní stékají. Proto na zbývajících mezích a okrajích polí, kde dříve rozkvétaly mateřídoušky, hvozdíky a zvonky, často rostou ponejvíce kopřivy. Dusíkem nadopovaná země jim lépe vyhovuje. Podobně se mění také louky. Papírově jich sice v poslední době přibylo, ale třeba na Schröpferově trase podél Radbuzy zemědělci lučiny už několikrát rozorali a posléze na ně vyseli travní směs. Totéž se děje na mnoha jiných místech. Květnaté pozemky se proměňují v monokultury produkční trávy. Proměna spouští dalekosáhlý řetězec důsledků. Krajina bez nektaru se stává hladovou pustinou pro včely, čmeláky, motýly a další hmyz. Navíc je, zdá se, hubí nové typy pesticidů zavedené v minulých desetiletích. A když není hmyz, ptáci nemají čím krmit mladé.

Mezitím během minulých přibližně dvou staletí ubylo také maličkých kousků divoké přírody, které vždycky byly součástí obydlené české krajiny. Z lesů mizí mohutné věkovité stromy s dutinami a rozkládajícím se dřevem, jaké k životu potřebují netopýři, sovy, datli, sýkory, lejsci, šoupálci, brhlíci i nespočetné druhy tesaříků, roháčů a jiných vzácných brouků. Regulované a narovnané řeky se proměnily v lichoběžníková koryta, kde není místo pro tůně a peřeje, písčiny nebo stržené břehy. Proto v nich ubylo rozličných biotopů i úkrytů pro ryby.

V rychlejším a globálnějším světě se kromě kultur, nápadů a ekonomik promíchává také příroda. Českou květenu tvoří asi 3600 druhů vyšších rostlin – ale skoro třetina z nich u nás vůbec nerostla před rokem 1500. Velká většina nepůvodní flóry ovšem ničemu a nikomu nepřekáží. V poklidu se sžila s domácí krajinou. Jenom asi padesátka z nich agresivně potlačuje původní život. Neprostupné porosty asijských křídlatek podél beskydských řek připravily o domov místní ptáky. Choroby zavlečené přistěhovanými korýši z Ameriky fatálně hubí české raky.

Priroda04

Na první pohled to možná tak nevypadá, ale z místní krajiny se vytrácí rozmanitost. Pořád jsou v ní pole, louky a lesy. Jenomže větší a monotónnější pole, louky a lesy. Stále v ní žije hodně ptáků – celkové počty se v každoročních sčítáních víceméně nemění. Ale jenom proto, že některých druhů přibylo, zatímco jiné skoro vymizely. Kolem Radbuzy prosperuje hlavně pěnice černohlavá – elegantní šedavý opeřenec, který umí žít ve víceméně jakékoli hustší křovině. Zarůstání tradiční pestré krajiny jednolitým křovím či mlázím jí tedy vyhovuje.

V minulé sezoně čeští myslivci odstřelili 36 tisíc zajíců. Jsou to pouhá tři procenta ve srovnání s úlovky roku 1973. Na červeném seznamu druhů, kterým u nás bezprostředně hrozí vymření, se ocitli také další všední obyvatelé venkova našich prababiček: kromě sýčka třeba dudek, chocholouš, krutihlav, sysel nebo koukol. Rapidně ubývá ještě nedávno běžných obojživelníků, jako je ropucha obecná. Vědci u nás také v minulosti napočítali 838 různých druhů včel, včetně čmeláků a dalšího příbuzenstva. Z nich už 146 vyhynulo a dalších 370 figuruje na červené listině. Ohrožených vymřením je také 55 procent druhů měkkýšů, 25 procent pavouků, 30 procent brouků nebo 45 procent denních motýlů.

Tuzemská rozprava má sklon se na ochranu přírody dívat ponejvíce jako na péči o památky. Chceme se hlavně starat o věci, jež vnímáme jako vzácné klenoty z minulosti: národní parky, neobyčejná zvířata nebo Žižkovy duby. Česká příroda však má ještě jeden rozměr: bohatství a rozmanitost obyčejného světa kolem nás, která utváří pavučinu každodenního života. Vlci a šumavské pralesy jsou jaksi charismatičtější než skřivani, kvetoucí stráň nebo řeka s tůněmi plnými ryb. Ale právě díky nim se v krajině cítíme doma.

Development pro čolky

Proměna všední krajiny má zcela hmatatelné následky. Kvůli ubývání zeleně nebo malých mokřadů země špatně zadržuje vodu. Zhoršuje se také její úživnost. Asi nejvíc je to znát na té složce přírodní rozmanitosti, které si všímáme nejméně – protože se skrývá v hloubce. Pod každým čtverečním metrem louky žijí řádově desítky tisíc mikroskopických červíčkových hlístů, tisícovky roztočů a stovky žížal, mravenců nebo stonožek. Na této miniaturní fauně životně závisí úrodnost půdy. Neviditelné organismy recyklují živiny, rozkládají důležitou organickou hmotu a promíchávají ji s minerály. Dílčí průzkumy ukazují, že jich hodně ubývá. Na polích, kde se nepoužívají pesticidy ani průmyslová hnojiva, žije pětkrát více žížal než v sousedním, průmyslově obdělávaném pozemku. Výnosy může poškodit i plošné ubývání květů a hmyzu. Včelstva z úlů jsou velmi důležitá. Nicméně asi dvě třetiny opylování v evropské krajině obstarávají čmeláci, samotářské včely a další divoký hmyz. Sáhodlouhé červené seznamy obskurních breberek proto možná zatraceně zajímají ledaskterého pěstitele ovoce nebo obchodníka s marmeládou. Úbytek přírodní rozmanitosti je časovaná bomba, která tiká pod budoucí prosperitou českých statků.

Priroda12

Dá se dnes vůbec dosáhnout, aby to za humny opět kvetlo, vonělo, bzučelo a zpívalo? Stát může například rozhodnout, že dotace nebude dostávat paušálně každý farmář, nýbrž jenom ti, kteří svá pole rozčlení zelení, budou pěstovat bohaté květnaté louky, používat méně hnojiv či pesticidů a pečovat o zdravou ornici. Šlo by na větší části půdy hospodařit podle pravidel ekologického zemědělství nebo v lesích těžit po jednotlivých stromech namísto plošných holosečí. Na vybraných místech se dají obnovit přírodní koryta řek, aby lépe zadržovala povodně. To všechno jsou jen dílčí úpravy.

Nejedna mateřídoušková stráň zarostla křovím prostě proto, že už na ní nikdo nepase a pást asi ani nebude – zatímco roku 1947 se v českých zemích choval milion koz, letos jich je pouze 28 tisíc. Zemědělstvím se tehdy živil každý pátý z nás. Teď jenom každý třiapadesátý. Určitě chceme pečovat o to, co z našich krajinných památek ještě máme. Ochránci přírody proto vyhánějí stádečka ovcí a koz na stepi v Českém krasu, sečou orchidejové louky Bílých Karpat nebo obnovují ovocné sady na Lounsku. Starostové i nadšenci vysazují nová stromořadí. Nicméně pokud chceme oživit každodenní přírodu ve velkém, předválečný venkov asi není úplně funkční recept. S barokní krajinou to bude podobné jako s barokními domy: možná určují ráz našeho města, ale většina z nás v nich nebydlí. Žijeme a budeme žít v jiném světě než naši předci. Šlo by někdejší rozmanitost včlenit také do něj?

S trochou tvořivosti patrně ano. V Pardubicích loni část městského parku oseli směsí domácích lučních květin – a nejsou zdaleka jediní, koho to napadlo. Britské ředitelství dálnic z náspů cíleně vytváří motýlí biotopy. Klienty nejednoho developerského projektu by kromě obligátní zeleně potěšila tůňka s vážkami a čolky. Také areály kolem výrobních hal, firemních sídel nebo supermarketů by namísto uniformních trávníků mohly tvořit kousky přírody. Opuštěné lomy lze proměnit v oázy fauny. Bude to jiná země než krajina z dětství našich babiček. Ale můžeme v ní mít stejný domov.

Autor pracuje v institutu Glopolis.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte