Jaromír Štětina

Na Sovětský svaz jako největšího strašáka planety si dnes skoro nikdo nevzpomene. A přece uplyne pouhých 15 let od posledního pokusu o jeho resuscitaci, od moskevského puče, který přišel v době, kdy vrcholila gorbačovská perestojka.

Být čečenským prezidentem je poměrně riskantní řemeslo. Prozatím tři prezidenti Čečenské republiky Ičkeria byli zabiti ruskou armádou či agenty Federální služby bezpečnosti: Džochar Dudajev, Zelimchan Jandarbijev a Aslan Maschadov. Všechny jsem jako novinář více či méně dobře osobně znal. Poslední z nich byl zavražděn 8. března, snad ve vesnici Tolstoj-Jurt, v nížinné části Čečenska severně od Grozného, pokud máme věřit oficiální zprávě Nikolaje Patruševa, šéfa FSB. Mimochodem v téže vesnici, kde Lev Nikolajevič Tolstoj v polovině 19. století napsal o čečenském odporu: „Nebyla to nenávist, nýbrž odmítnutí uznávat ty ruské psy za lidi, takový odpor, znechucení a ohromení nesmyslnou surovostí těch tvorů, že touha je zničit byla stejně přirozená jako touha ničit krysy, jedovaté pavouky a vlky, přirozená jako pud sebezáchovy.“