Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Jihlavská kavárna: Sardinky s fantastickou náplní

Výběr z nevšedních zážitků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě

IMG_8618

Jiří Ovčáček nám sice slovo „důstojně“ v posledních dnech dost znechutil, nicméně sobotní zakončení jihlavského festivalu proběhlo přesně takhle. Ale než se k tomu dostaneme, ohlédněme se ještě za několika promítanými snímky.


Reklama
Reklama

Zosya Rodkevich se s Borisem Němcovem potkala v roce 2012. Jeden z lídrů protiputinovské opozice byl proslulý svou spontánností a přesně tak proběhlo i jeho seznámení s mladou dokumentaristkou. „V tvém věku jsem dělal guvernéra, kolik ti je?“ - „22.“ - „Aha, no, vypadáš samozřejmě výborně, ale mně tehdy bylo už 33.“ Rodkevich následně Němcova sledovala během předvolební kampaně. Zaznamenala s odzbrojující upřímností intimní chvíle, kdy někdejší vicepremiér Jelcinovy vlády vypráví o svém životním stylu, vztahu k ženám, absenci strachu z Putinovy odvety nebo se koupe v zamrzlé řece.

IMG_8575

Ukázala i to, jak ji známý playboy líbá ve výtahu. Naposledy ho s kamerou zaznamenala, když odjížděl z Krasnojarsku vlakem do Moskvy. Vrátil se z ní v rakvi: loni v únoru ho před Kremlem zastřelil dodnes neznámý vrah. Kdo ho zaplatil, nebo mu to nařídil, je zjevné. Rodkevich svůj snímek Můj přítel Boris Němcov uvedla jako „komedii s tragickým koncem“ - a přesně takový je. Opravdu doporučuju si ho někde sehnat.


O snímku Toni Erdmann se tu rozepisovat nebudu, výstižně tenhle hraný film promítaný v Jihlavě v rámci uvádění finalistů ceny Evropského parlamentu shrnula v posledním Respektu kolegyně Jindřiška Bláhová. Jenom musím říct, že pro mě bylo jeho zhlédnutí událostí nejen sezony letošní, ale i mnoha, mnoha a mnoha, mnoha předešlých. Na rozdíl od dokumentu o Němcovovi je snadno dostupný, zrovna dorazil do české kinodistribuce.


Hodně se taky čekalo od Českého Alláha od Zuzany Piussi. Další příspěvek Českého žurnálu festival víceméně zakončoval - a doprovázela ho poměrně vzrušená diskuse hlavních aktérek, jež zastupují ve filmu tu část společnosti, která je rozklepaná z vize hord imigrantů dobývajících se přes naše hranice, i tu část, která se snaží uprchlíkům aspoň trochu pomoct v jejich šílené situaci. Piussi složité téma pojala citlivě, nesnaží se obě strany vzájemně konfrontovat ani neříká, které fandí (byť to je patrné).

IMG_8584

Hlavně na několika příbězích ukazuje, jak oba tábory procházejí vlastními krizemi a postupně samy odhalují, že celá situace je mnohem neuchopitelnější, než se jim zpočátku zdálo. Symbolický palec nahoru mimo jiné za pronikavou sondu do politické kuchyně Jany Volfové; za nějakou veřejnou osobu jsem se tolik už hodně dlouho nestyděl. A taky mi bylo dost trapně, že režisérku Piussi nenechali pořadatelé soutěžit v České radosti, protože je Slovenka. Na tohle rozdělování bychom se měli u filmů točených u nás a o nás rozhodně vykašlat. A nejen u těch, které paradoxně ukazují, jak hloupé je v Evropě znovu stavět hranice a kastovat lidi podle národností.


IMG_8592

A nyní už k vítězům. Potěšilo mě, že diváckou cenu dostal film Miluj mě, jestli to dokážeš, o kterém jsem zde už referoval. Což platí i pro Normální autistický film Miroslava Janka, který dostal cenu za nejlepší dokument od porotců. Zatímco loni se – na tenhle trapný moment bych raděj zapomněl – hlavní cena neudělila žádná, letos byly rovnou dvě. Druhou získali Rozálie Kohoutová s Tomášem Bojarem za snímek FC ROMA. Na festivalu jsem projekci bohužel nestihnul, ale hodně jsem slyšel o zuřivé debatě po projekci. Autoři si to prý slíznuli za domnělé podporování rasových stereotypů, i naopak za přílišné podporování Romů, se kterými je přitom taková potíž. Film vyvolal vášně už před premiérou: na poslední chvíli ho odmítli na bohemáckém stadionu ve Vršovicích uvést zdejší rowdies, kteří se v tu chvíli ukázali být spíš hnědí než zelenobílí. Na film se každopádně těším, snad mu vítězství na festivalu zajistí další propagaci.


IMG_8596

Závěrečný ceremoniál se tak jako ten úvodní do sálu DKO opět přenášel z ulice. Jiří Havelka s Ondřejem Cihlářem na ní potkali i Drahomíru Vihanovou. Dostala od nich (respektive od festivalu) cenu za přínos světové kinematografii a ta část publika, která po konci vyhlášení hned neutekla naplnit si břicha na závěrečný raut, zhlédla po skončení přenosu Vihanové dva krátké filmy z počátku deváté dekády.


IMG_8604

Proměny přítelkyně Evy o zpěvačce Evě Olmerové a Denně předstupuji před tvou tvář o sudetském Němci Františkovi Eimanovi. Při přebírání ceny Vihanová prohlásila, že by se v dokumentárním filmu nemělo nic inscenovat, ale že už „stojí na druhém břehu“, takže chápe, že je to pro současné filmaře překonaný postoj. Přehlídka ostatně její slova potvrdila, a když člověk viděl zmíněné snímky, musely mu svou poetičností vyzdvihovanou nad konkrétní výpověď připadat opravdu jako z dávno zmizelého světa.


IMG_8609

Jihlava je tedy za námi, na závěr ještě drobný postřeh, či spíš rada. Mezinárodní festival dokumentárních filmů očividně zažívá podobnou situaci jako nedávno Filmová škola v Uherském Hradišti. Z akce se stává čím dál kultovnější záležitost, čili se na ni sjíždí čím dál víc lidí. Sály jsou přeplněné, dostat se do nich často nedá, ani když získáte rezervaci. Lidé sedí na schodech, v uličkách; všude, kde se dá i nedá.

V Hradišti tenhle nával vyřešili tím, že u vstupů počítají příchozí a pustí jich dovnitř jen tolik, kolik dovolí kapacita sálu. U těch, co se nedostanou, to samozřejmě vyvolává zlou krev. Ale pořád míň než v Jihlavě, kde se lidi na sebe mačkají jak sardinky, uvaděčky s uvaděči jen zmateně přihlížejí a vůbec netuší, co si mají s davem tlačícím se dovnitř počít. Leckdo si asi položí otázku, jak by to dopadlo, kdyby se něco stalo. Tak snad to příští rok proběhne ve větším klidu; vzhledem k letošní fantastické náplni se dá očekávat, že dorazí ještě víc lidí.

Čtěte také: Když sex je ještě větší problém než nástup do tramvaje

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte