„Nemám strategii, nejsem H&Mko - šiju, co si chci zrovna obléct. Je zima - vyrobím si bundu. Nevadí, když ji dokončím třeba až na jaře,” říká Monika Parolková známá jako „wannabe designérka” Princess Tiramisu. Jejím bytem-ateliérem se rozléhá hlasitá energická hudba a v každém koutě visí rozpracované křiklavě barevné oblečení nebo obří chlupaté tašky. Právě připravuje kostým pro drag queen Just Karen a nedávno vytvořila zástěrky pro jeden z videoklipůMiss Petty.
Šití na YouTube: Moje cesta k módě vedla přes korporát. Vystudovala jsem Matematické metody v ekonomii, chvíli pracovala jako datová analytička a po večerech občas něco ušila. Sedět u stroje mi připadalo mnohem zábavnější než sedět v kanclu u počítače. Dala jsem výpověď, odjela s přítelem na rok do Belgie, kde studoval na Erasmu architekturu, četla knížky o šití a dívala se na tutoriály na YouTube. Pořád neumím všechno a neučím se systematicky - spíš intuitivně. Naštěstí je moje máma vyučená švadlena a je mi schopná poradit třeba přes videohovor, když už si vůbec nevím rady.
Drobnosti: Zázemí umělecké školy mi někdy trochu chybí - ne ve střihových technologiích, ale v komunitě, které jsi automaticky součástí, když ji navštěvuješ. Vždycky jsem byla tak trochu mimo systém. Když se mi před pár lety ozvali z Malé noci módy, abych vedle nezávislých návrhářů a designérek předvedla i svoji práci, byla jsem nadšená. Do té doby jsem dělala hlavně drobnosti jako kabelky nebo ledvinky, a právě pro Noc módy jsem poprvé vytvořila plnohodnotnou kolekci nositelného oblečení.
Pracovní byt: Náš obývák je můj ateliér. Tenhle byt je vlastně ryze pracovní, není úplně určený k odpočívání, ale na to stejně není moc čas. K navrhování mám ještě běžnou práci na recepci - tam odpočívám nejvíc. Když začala pandemie, šila jsem roušky, klidně třeba do tří do rána. Nedokázala jsem říct, že to nestíhám. Tři měsíce jsem nevystrčila hlavu od stroje. Vyhovuje mi to tak - když nemám stres, jsem dost nervózní. Nejsem ten typ, co by o víkendu jezdil na výlety. Jednou jsem byla na tři dny v kempu a hned druhý den jsem musela jít na túru - válet se u vody jsem nikdy nevydržela.
Byznys na party: Mám pocit, že se poslední dobou příliš nerozvíjím, nemám moc nových nápadů. Nikdo nic nepotřebuje, nikdo nikam nechodí. Největší byznys jsem vždycky udělala na party. Vezmeš si funky oblečení, dáš si pár drinků, lidi ti chválí outfit, říkáš To jsem si ušila, rozdáš pár vizitek-samolepek a takhle sbíráš zákazníky. Teď je to těžší, digitální oblečení zatím nevyrábím. Na módě mě nejvíc baví, že mi umí spravit den. Společně s výrazným make-upem, kterému říkám war paint, ji používám jako prostředek k nabuzení.
Dlouho jsem tak nebrečela: K šití obvykle poslouchám true crime podcasty nebo si do pozadí pouštím cyklus České televize Černé ovce. Nedávno mě ale hodně vzal seriál It's a Sin, který sleduje partu LGBTQ+ kámošů v Londýně osmdesátých let, kdy se do povědomí společnosti začíná dostávat HIV. Sami si z nemoci ze začátku nedělají hlavu, ale pak se začne šířit i mezi nimi. Dlouho jsem se u ničeho tolik nenabrečela.
„Nemůžeš si vybrat, jak dlouhé budeš mít prsty, ale co si vezmeš na sebe, to si zvolit můžeš. Tak proč si to neužít?”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
