Freud závislý na kokainu a tygří kolotočář. Seriály, které si můžete nechat ujít

Doposud jsme vám doporučovali filmy a seriály ke zhlédnutí do sociální izolace. Dnes na to s vyhlídkou na další rozvolňování situace a možné otevření kin a divadel už 11. května půjdeme výjimečně z opačné strany. Vybíráme několik seriálů, které si klidně můžete nechat ujít.

The Romanoffs (Amazon, 2019) Matthew Weiner stojí za jedním z nejlepších dramat v seriálové historii – barokní ságou Man Men (Šílenci z Manhattanu) z reklamního světa Madison Avenue padesátých a šedesátých let. Jeho druhý počin The Romanoffs z produkce Amazonu už se do televizních análů tak pozitivně nezapíše. Osmidílná antologie zasazená do současnosti sleduje osudy osmi lidí, kteří věří, že jsou potomci ruského aristokratického rodu Romanovců popravených bolševiky v roce 1917 a roztroušených po celém světě. A podobně jako ruská šlechta je vypravěčsky i tonálně roztroušený i seriál – jakkoliv skvěle vypadá a autoři se snaží předstírat, že rozkolísanost je součástí blýskavého šarmu, nikoli projevem absence tématu či dokonce přesahu, kvůli nimž si Mad Men odnesli za sedm sezón šestnáct televizních cen Emmy. Podle hodnocení kritiků na stránce Rottentomatoes nestojí The Romanoffs za víc než 52 procent. „Každá epizoda působí jako bezcílný indie film,“ píše kritik NRP a Slate se ptá: „Je seriál … jen tak tak OK televizní show, nebo je to perfektní odraz svých vlastních témat: nevyrovnaná, příliš dlouhá rodová linie, která … přežívá jen díky vulgárnímu plýtvání zdrojů?“

https://www.youtube.com/watch?v=Y2qWLttWvYI

Freud (Netflix, 2020) Freude, Freude, vždycky na tě dojde. Slovní hříčka dvojice Vodňanský & Skoumal je vtipným přepracováním psychoanalytických teorií slavného vídeňského lékaře Sigmunda Freuda - a říká, že traumata a motivace potlačené do nevědomí nakonec vyhřeznou na povrch. Na Freuda aktuálně došlo i v seriálové tvorbě, ale způsobem, který by nejspíš chtěl vytěsnit i sám otec psychoanalýzy. Scenáristé Marvin Kren, Stephan Brunner a Benjamin Hessler se zaměřili na jeho mladá léta a udělali z něj na kokainu závislého „židovského šarlatána“ honícího po Vídni 19. století zakrvavené démony i uherské konspirátory a rozkrývajícího zločin pomocí hypnózy, která mu moc nejde. Co na tom, že takové přepracování nedává valný smysl a je motivované jen snahou spojit legendu přísného profesora s bizarní premisou, která bude křičet do světa „kontroverze“ a „tvůrčí odvaha“. Podobně jako Abraham Lincoln: Lovec upírů.

V němčině natočený Freud zapadá do současné strategie Netflixu rozšiřovat záběr o lokální evropské produkce. První epizoda ještě naznačuje, že by se seriál mohl věnovat napůl Freudovým svérázným vyšetřovacím metodám a napůl zrodu psychoanalýzy a psychiatrické vídeňské scény. Taková naděje ale se druhou a definitivně třetí epizodou mizí do nenávratna. Tak trochu podvodník Freud, jenž trénuje svoji domácí, aby fingovala, že na něj působí jeho hypnóza, se snaží přesvědčit posměvačné kolegy, že jeho teorie patří do psychiatrie a mohou vysvětlit „hysterii“, jež je manifestací sexuálních či jiných represí. Výsledek jedné takové represe mu přistane v prvním díle na stole v podobě dívky z probodanými genitáliemi, které má na svědomí sadistický důstojník rakousko-uherské armády. Pozadí psychiatrické scény ale rychle ustupuje fantasmagorickým seancím a únikům mimo realitu. Případně do tunelů pod Vídní, kde se malým dívkám usekávají prsty na nohou a krásné médium, které se stane Freudovým hlavním pacientem, sošně trpí. Freud mezitím hodně bere kokain. Výstřednost, která mohla na začátku vyvolávat zvědavost a ochotu čekat, kam se seriál posune, se ukáže jako prázdný tik. Pokud nějaká show ukázala v aktuální sezoně na nadprodukci Netflixu a s ní klesající kvalitu seriálové produkce, pak je to právě Freud – nerozhodný kříženec mezi šestákovou literaturou, fantasy seriálem a četnickými humoreskami.

Hollywood (Netflix, 2020) „Prozatím nejhorší televizní drama tohoto roku,“ oznamuje nekompromisně titulek BBC. Takové příkré odsouzení na webu veřejnoprávního média, které se snaží spíš o pozitivní rétoriku nebo zaonačení i u ne úplně dobrých pořadů, je znamením, že se něco někde muselo hodně pokazit. Hollywood je druhý seriál showrunnera a scenáristy Ryana Murphyho pro společnost Netflix. V tom prvním – Zlá krev (Feud) – dramatizoval legendární svár mezi hollywoodskými hvězdami Bette Davis a Joan Crawford během natáčení dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? Nově si Murphy vzal za téma celý filmový průmysl k rozehrání scénáře „jak by věci byly bývaly mohly být“. A seriál nabízí alternativní verzi historie, v níž Hollywood po druhé světové válce vítá minority všeho druhu s otevřenou náručí.

Murphy se stal v televizní produkci advokátem etnických i sexuálních menšin nebo skupin diskriminovaných kvůli věku či identitě. Hollywood je tak svým způsobem prodloužení jeho bitvy do epicentra zábavního průmyslu, který se (nejen) v jeho očích zásadně podílí na udržování stereotypů. Ovládaný starším bílým mužem diskriminuje černochy, gaye i ženy po třicítce. Jinými slovy, seriál má být angažovaným a pozitivním prohlášením plným naděje, „že všechno je možné“. Je naladěný na současnou vlnu volání po anti-diskriminační politice a větší otevřenosti. U chvályhodného záměru to ale končí. Vyprávění, v němž postavy „prorazí předsudky, uskuteční své sny a redefinují filmový průmysl“, není pozitivní zprávou, ale – jak  píše BBC -  „bezpáteřním“ počinem, jehož autoři se poplácávají po zádech za svoji liberálnost a hrdinství, ale přitom je jejich „inspirativní vyprávění morálně pochybné“, jakkoliv to mohli myslet dobře. „Co si, koneckonců máme myslet o příběhu, ve kterém je možné systémovou nerovnost a netoleranci překonat silnými ideály, trochou odvahy a zásahem vyšší moci?“ ptá se BBC: „Že obyvatelé starého Hollywoodu, kteří trpěli, jen prostě neměli dost odvahy? Že by průmysl mohl být gay a rasová nirvána, kdyby oběti jen o trochu víc usilovaly o změnu?“ Podařená alternativní historie Hollywoodu už navíc existuje – Tenkrát v Hollywoodu Quentina Tarantina.

The Tiger King (Netflix, 2020) Až do letošního března o něm většina lidí neslyšela, a pak byl najednou Joe Exotic (vlastním jménem Joseph Schreibvogel) s očními linkami, kruhy v uších a dekou vlasů na hlavě všude. Od časopisu The New Yorker po memy na sociálních sítích, které suše oznamovaly: „Měl jsem perverzní sex. Bral jsem drogy.“ Joe Exotic je hlavní hrdina a motor dokumentární série The Tiger King. Show evidentně u některých diváků vyvolává závislost a Netflix počin o výstředním buranovi, který se živí tím, že týrá tygry ve své domácí zoo, vyhlásil nejpopulárnějším pořadem měsíce března. Dokumentaristé Eric Goode, bývalý majitel nočního klubu na Manhattanu, kam chodila Madonna nebo Warhol, a Rebecca Chailkin chtěli původně natočit odhalující film z podsvětí pašeráků ohrožených exotických zvířat.

Organizace The World Wildlife Fund odhaduje, že je ve Spojených státech drženo v zajetí více tygrů, než jich žije v divočině. Pak ale objevili na Floridě svůj vlastní podstatně více fascinující úlovek – Joe Exotica a jeho partu přátel i nepřátel. A neodolali bizarnímu světu plnému bizarních figurek: Exoticův exmanžel se tu objevuje zásadně a bezdůvodně polonahý, jeho úhlavní nepřítel, majitelka zvířecího útulku Big Cat Rescue Carole Baskin zse v leopardím potisku. Mrtvoly mají být likvidovány v maso mlýnku. Neplatí tu žádné kategorie vkusu kromě toho kolotočářského a vidláckého, ale ani žádná morálka. Je možné předstírat, že série plní záslužnou a edukativní funkci tím, že ukazuje na lidskou krutost a primitivní a destruktivní stránku rodu homo sapiens. Anebo je prostě lepší na rovinu říct, že nejde o nic jiného než o dobře chycenou příležitost natočit senzační a bulvární bizár, televizní ekvivalent click baitu.