Mohl jsem mít novou koupelnu, ale Ukrajina je důležitější

Je teprve deset dopoledne, ale Lukáš Janata si v kavárně v centru Prahy objednává pivo a tureckou kávu. Vousatý čtyřicátník v maskáčové bundě má totiž dnes volno. Po pěti letech skončil s prací řidiče autobusu, a než nastoupí u nového zaměstnavatele jako jeřábník na stavbě, zbývá mu ještě pár dní volna. Z velké části je využije k aktivitě, která mu v posledních třech letech zabírá velkou část volného času – ke shánění a opravování starých aut, která vozí na Ukrajinu, aby je tamní armáda mohla využít ve válce proti Rusku.

Tuto činnost Janata vykonává bezplatně, lépe řečeno ji výrazně dotuje, jelikož náklady na opravy vozidel často platí ze svého. Za tři roky od začátku ruské invaze už zaplatil zhruba půl milionu korun, což pro člověka s průměrným příjmem představuje hodně peněz. „Mohl jsem mít doma novou koupelnu,“ říká. „Ale Ukrajina je teď důležitější, pokud nechci, abychom jednou museli našim ruským přátelům čelit my,“ vysvětluje sarkasticky. 

Odhodlání pražského řidiče, který dříve pracoval také na stavbě či v reklamní branži, je pozoruhodné. Zvláště ve srovnání s většinou české populace, která je dle průzkumů po třech letech od ruské invaze válkou unavená, další podporu Kyjeva odmítá a přeje si hlavně rychlý mír. Bývalý autobusák ale připomíná, že kromě unavené většiny v Česku zároveň stále působí sice malá, ale velmi motivovaná skupina lidí, kteří podporou Ukrajiny v posledních třech letech doslova žijí. Elán je neopouští ani dnes, kdy se změnila globální geopolitická situace a staré jistoty neplatí. 

Kdo jiný než já?