Tati, pojď si lehnout

Slyším kroky a jsem hned vzhůru. Pode dveřmi září proužek světla. Kroky, nebo spíš šourání bačkor po dlaždicích, zní sem a tam. Cvakl vypínač. To bude v kuchyni. Proberu se a šátrám vedle postele, kde mám mobil. Je půl druhé ráno. Musím vstát. Pomalu otvírám dveře, protože táta může být těsně za nimi. Ale není. Vleče se ztěžka a bez hole prostředkem haly a má na sobě tepláky a svetr. Ach jo. Kde to našel a jak se dokázal obléknout? Je bos, jenom v pantoflích, které se mu smekají z nejistých nohou, divže neupadne. Pod špatně zapnutým svetrem na něm visí kabátek od pyžama. „Kam jdeš, tati? Proč ses oblíkl?“ Táta něco drmolí a není mu rozumět. Podívá se na mě a já slyším: „Ahoj, ahoj!“ Opakuji otázku. Táta se obrací a jde pomalu do kuchyně. Pomáhá si pohybem rukou podél shrbeného těla a opět špatně artikuluje.

V kuchyni, kde už předtím rozsvítil, se zastaví a podívá se z okna a pak na mě. „Kalhoty. Mám venku kalhoty.“ „Tati, proč bys měl venku kalhoty?“ Nemám, jo?“ „Ne, tam žádný kalhoty nemáš.“ „A kde je mám?“ Nechci mu vysvětlovat, že všechny jeho kalhoty už mu byly malý a nebyl si je schopen obléknout. Máma je dala do tašky a řekla: „Odvez to pryč. On už je nosit nikdy nebude.“ Kalhoty, košile, bundy, trenýrky. Všechno jsem v igelitových pytlích hodila do kontejneru charity. V Plzni. Aby máma neviděla, že v tom někdo jiný chodí kolem baráku, jako minule. Táta má pár pěkných košil, má několikery nové tepláky. Má ponožky, ale slipy nosit nemůže. Nosí pleny. Občas se za chůze svléká. Nevnímá, že by neměl.

„Já musím jít ven,“ slyším ho znovu, jak špatně artikuluje. Je za pár minut dvě. Ne, tati. Venku jsi už byl,“ přesvědčuji ho. „Je tam zima a tma,“ což je pravda. „Ale já tam mám auto.“ „Dobře, tak se tam podíváš ráno.“ Vím, že do rána na všechno zapomene. Mám noční košili a chce se mi strašně spát. Na dlaždicích je mi naboso zima. „Tati, pojď si lehnout.“

„Já tady nemám postel,“ říká můj otec a obrací ke mně bezradný obličej. Moc se nezměnil od doby, kdy chodil v půl šesté ráno na zahradu a sekal našich půl hektaru, svážel seno, nebo tahal litinové radiátory do patra rozestavěného domu. Jenom se nachýlil a ztratil všechnu sílu. A očima těká prázdně, úpěnlivě, bezradně.

„Tati, tady máš postel. Ve vaší ložnici.“ Vedu ho tam, kde si předtím sám rozsvítil lampičku. „Tati, svlíkni si svetr a tepláky a lehni si.“ „Tak dobře,“ souhlasí. Počkám, až se za pootevřenými dveřmi zhasne a tajně ho hlídám, aby si opravdu lehl. Ještě zkontroluju záchod. Naštěstí je tam sucho. Jdu si také lehnout. Jsou dvě ráno.  V půl páté ho slyším znovu chodit. Než se vyhrabu, už zavírá dveře do ložnice. Tentokrát tam trefil. Ale nechal světlo na chodbě i na záchodě. Vidím, že se vymočil všude kolem mísy a velká louže moči se rozlévá až na chodbu. Opatrně to překročím. Mám v koupelně připravený mop a kýbl s vodu a savem. Uklidím to. Doufám, že nemá nic na pantoflích, ale pro jistotu pro ně jdu. Jsou celé mokré, i uvnitř, ale vzorně složené vedle postele. Všude jsou mokré stopy. Ani se nehne, když i tam vytírám podlahu. Otírám mu i nohy, ale nevnímá to.

V půl osmé vstanu. Venku je šedé zimní ráno. Prosinec. Musím pustit a nakrmit kocoury, už slyším, jak skáčou na dveře. Klíč je schovaný. Všechny klíče jsou ze dveří pryč. Hlavní vchod zamykáme zevnitř olivkou. Naši kocouři, Filípek a Zrzek, vrazí do haly, jen jak pootevřu dveře. Nalákám je na maso a pak alou ven. Zatímco se procházejí kolem krmítka a mlsně koukají nahoru, chystám tátovi snídani. Zapnu si rádio. Je teprve čtvrtek a já tátu hlídám jen týden. Pak zase přijede máma a všechno bude na ní. Nevím, jak dlouho to takhle půjde. Táta často neudrží moč ani stolici. Nemluví. Nepřipraví si ani čaj. Ale zatím chodí. Snaží se. Dokáže vstát z postele a lehnout si. Občas netrefí na záchod ani do koupelny, které má naproti ložnici. Neví, kde je. Je mu 85 let a před dvěma lety byl na operaci se srdcem. Srdeční selhání. Selhání. Mám mu uvařit vajíčko? Vařím dvě, ale musí být naměkko. Udělám mu konvici čaje, topinku se šunkou a nasypu do misky borůvky, které měli v Lidlu. Má je rád.

Koukám, že v noci snědl mandarinku. Ok. Aspoň má vitaminy, protože zeleninu ani jogurty nevezme do pusy. Máma říká, že jíst to, co on, do týdne je na prkně. Udělám si také malou snídani a pustím počítač. Aha, nemá už sněžit. Škoda. Sníh není skoro žádný. Jen poprašek, ve kterém se na zahradě procházejí naši kocouři. Je devět hodin. Ještě nasypu tátovi léky z dávkovače do další misky a dám mu je na stůl. Kouknu do ložnice. Spí, zajedu nakoupit. Do města jsou to jen tři kilometry, ale naštěstí nemusím autobusem jako máma, která neřídí auto. Škoda. Ona to tu má mnohem těžší. Zpátky jsem v jedenáct a kocouři už sedí na verandě. Mám pro ně drůbeží srdíčka, která milují. Raději si nepředstavuji, že žerou srdce těch nebohých ptáků. Říkám si: je to jen maso…

Vyložím nákup a kocouři se zatím uvelebí do pelíšků. Vyklidím kocouří záchod. Jdu dělat něco do práce. Vyřídím maily. Je skoro jedna, a tak jdu vzbudit tátu. Na normální denní režim už jsme rezignovali. Táta spí a spí. „Tati, pojď vstát. Máš v kuchyni snídani.“ Otočí se v posteli a kouká na mě. Pak přijde do kuchyně. Nemluví. Něco povídám, ale nerozumí mi. Naslouchadla odmítá nosit. Jdu zkontrolovat záchod a znovu ho vytírám. Po jídle si táta vezme léky a já mu dám noviny. Začne si na ně loupat mandarinku.

Chodím do jídelny a zpět do kuchyně a přemýšlím, že bych mu večer zatopila v krbu. Má to rád. Sklízím ze stolu. Budu dělat perníčky. Táta si zatím otevře noviny a já mu podám brýle. Když takhle sedí a listuje novinami, vypadá úplně normálně. Až na tu plenu. Jdu vyvětrat v ložnici. Vím, že za chvíli bude chtít jít do postele. Pak mu připravím oběd. Plátek dušeného masa a rýži. Ovoce. Další čaj. Poslouchám rádio, pak pustím dovnitř kocoury  a mazlíme se. Pustím je ven, ale rychle se vracejí a malebně zalehnou do jednoho pelíšku. Táta stále spí. Stihnu ještě jít na starý barák, kde už nebydlíme, protože není náš, a nakrmím další tři kocoury. Je mi jich líto. Hlavně Mourínka, který je můj nejmilejší. Ale doma v paneláku je mít nemůžu.

Bratranec je doma a seká dříví. Prohodíme pár slov. Rychle se vracím za tátou, co kdyby se něco stalo… Ale on stále spí. Vzbudím ho a dostane oběd. Léky si bere před jídlem. To jsem neohlídala. Příště mu je tam nedám předem. Sedí pak stále u stolu a už je tma. Rádio hraje české písničky a táta znovu otevírá noviny. Prolistuje je a pečlivě složí. Pak řekne: „ Myslím, že bych měl jet domů.“ „Tati, tady jsi doma.“ „A co je tohle za byt?“ ptá se mě. „Tati, to je barák, který jsi postavil.“ „Že o tom nic nevim,“ řekne on. V hlavě se mu honí už jen staré vzpomínky. Na to, jak byl malý. Jak bydleli v Polsku. A že tady není doma. „Nedá se nic dělat, já si asi budu muset jít lehnout,“ řekne za chvíli. Předtím klimbal u stolu. „Ale nemám tady postel.“ Je nejistý a kouká na mě. Dovedu ho znovu do ložnice. „Pak to vyřešíme,“ povídá mi ještě v posteli a otočí se na bok. „Jasně, tati.“

Dveře jen přivírám, protože vím, že ho nic nevzbudí. Nakrmím kocoury a ti letí ven. Pak nechtějí domů. Tak tam mrzněte, neřádi. Zamknu dveře. Za pár minut ale otvírám, protože přijeli řemeslníci, kteří mi nahoře předělávají podlahu. Řežou dlaždice a všude je hluk a plno prachu. Táta ještě třikrát vstane a já pokaždé uklízím záchod. Dám mu čistou plenu a donutím ho, aby držel ruce v míse s teplou vodou. Pak mu ostříhám nehty. Syká u toho jako malé dítě. Umyju nádobí  a táta znovu sedí u stolu. Zedníci už odešli, ale zítra přijdou zase. Je po osmé a já volám mámě. Ptá se, jak to jde. Povídáme si. Položím telefon. Táta  se ptá, kdy je tady večerka a kde jsou ostatní lidi. Večerní léky dostane v půl desáté.

Vstává každých dvacet minut a chodí otvírat dveře ven. Jsou ale zamčené. Na krb snad dojde zítra. Já dodělávám novoročenky a piju čaj. O půlnoci, když táta zase leží, jdu zavolat kocoury. Zamykám barák a jdu spát. To ještě nevím, že další den bude mít táta průjem a máma, která mě přijede vystřídat, bude nejméně dvanáctkrát za sebou umývat jeho, koupelnu i záchod, převlékat tátu i postel. Pomoc pečovatelky odmítla. Nechce doma nikoho cizího. Ještě po operaci se táta trochu vzpamatoval. Jezdil autem. Došel si s kamarády na pivo. Ale už to nebylo ono. Pak přestal ovládat telefon. Přestal se dívat na televizi. Psychiatr už ho ani moc nepotřebuje vidět. „Vím, jaký to má průběh“, řekl nám po několika návštěvách. Táta dostal pilulky na spaní. Ale stejně v noci moc nespí. Neví, že je noc nebo den. Je mu to jedno. Nepoznává nás. Za týden budou veselé Vánoce a šťastný nový rok.