0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě7. 7. 20162 minuty

Nesuďte dne před půlnocí

Jana Navrátilová
Autor: Archiv autorky

Probouzím se po páté ranní. Zima, světlo, ptáci zpívají a já se chumlám víc do spacáku. Dnes jsem strávila noc na balkoně s výhledem na Špilberk. Odpověď na otázku proč, je prozaická – prostě jsem měla večer chuť přespat venku. Vstávám v šest, ale místo toho, abych si šla zacvičit jógu, si lehám pod deku do postele a další tři hodiny se přerušovaně probouzím a usínám. Ne, že bych byla tak nevyspaná, ale prostě se mi nechce vstávat a začít něco dělat – třeba dodělávat projekt, nebo pracovat na bakalářce. Na dnešní den mi došla chuť, motivace, nadšení. Taky vlastně nic nemusím, ach ten život vysokoškoláka.

Sraz 12 minut po desáté na nádraží mě aspoň donutí se hezky obléct a vyrazit do slunného dne pohlídat na pár hodin malého synovce. Po návratu na byt se potkávám se spolubydlícími, kteří si užívají krásného dne na balkoně. Tady se dostávám do nějaké smyčky, opět můžu začít dělat něco do školy, ale zdá se to tak nepodstatné, že si sedám k nim, v rukou hrnek kávy a jen užívám si bytí. Kontroluju e-mail a s nevěřícným výrazem ukazuju spolubydlící blog nějakého muže, který se snaží na cirkusovém kole dojet z Německa až do svého rodného Íránu. Smějeme se a říkáme si, co si jen lidi dneska nevymyslí.

Reklama

Později, po důkladném přečtení e-mailu a jednom anglickém telefonátu, běžím za spolubydlící do pokoje: „Víš, jak jsem ti ukazovala toho blázna, co chce ujet přes 7 000 během roku. No tak ten u nás bude dneska spát!“ Ano, už jsem si zvykla, že nikdy nemám den odsoudit před půlnocí. Vždy se toho totiž může stát ještě tolik! Ale jako člověk, který nabízí svůj gauč cestovatelům, mě to už zase tolik nepřekvapuje. Nejprve se setkávám s přítelem. Určitě bude mít radost, že po čtrnácti dnech kdy jsme se neviděli, budeme mít večer ještě návštěvu. Už společně pak vyhlížíme, ze špilberského kopce přijíždějícího drobného muže s jeho kolem ověšeným devadesátikilovým obytným domovem. Později si mile povídáme (nakonec v němčině), sdílíme své dovednosti v acro yoze a další den si otočku na takovém kole na vlastní kůži taky zkoušíme. A já vím, že nečekaná návštěva mi dodala tolik energie, že se další den, už bez prokrastinace, pouštím do školních věcí . Najednou je vnímám jinak.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].