Ten drahokam není váš

Ta stížnost platí už dlouho a čerstvé události potvrzují, že je stále platná.

Přemluvit ke schůzce starostu nebo někoho z radních Prahy 1 je často těžší, než sejít se na kávu s ministrem.

Vlastně by to nestálo za řeč - na území Prahy 1 bydlí jen nějakých 30 tisíc lidí a to, že se jejich politici tak rádi skrývají, by nikoho v okolí nemuselo zajímat.

Bohužel muselo – ta témata, o něž jde (viz například text o prodeji pražských půd firmám okolo Pavla Tykače v aktuálním Respektu) se totiž díky významu Prahy 1 týkají v této zemi úplně každého.

Nic architektonicky cennějšího, než nikdy nerozbombardované centrum Prahy nemáme a je nesmírně důležité, jakou podobu této části města v budoucnu vtiskneme.

Koneckonců davy turistů, které tak rádi zmiňujeme, když se chlubíme svou vlastní zemí, zatím míří z drtivé většiny právě sem.

Pozornost je ale upřena ze všech stran - střed hlavního města se stává čím dál dražší zónou, přitahuje zájem investorů i spekulantů a právě na radnici do značné míry záleží, jaký vítr tato evropsky unikátní městská čtvrť nabere.

Výzvy jsou to opravdu smělé. Jak otočit současný trend, v jehož rámci se do centra Prahy turisté odmítají vracet, protože „památky už viděli“ a to ostatní je nezaujalo? Kdy se zastaví trvalý úbytek lidí v centru Prahy? Kdo bude v onom ráji na zemi v budoucnu bydlet? Jak budou vypadat zdejší unikátní střechy? Z jakých důvodů je možné jejich tvář měnit? Které služby doplní dnešní tisíce licencí, rozdaných na ubytovací služby a stravování? Jaké tady budou školy (je příznačné, že ačkoli do čtvrti se stahuje bohatší a bohatší klientela, Praha 1 dodnes nemá na svém území jedinou alternativní školku ani školu). Kdy zmizí parkoviště z obou částí Malostranského náměstí? Kdy si Praha 1 troufne nabrat dech a vyzkouší si vydatné rozšíření své skupinky ulic, kam auta nesmějí vůbec (na tomto místě nelze nepřipomenout, že všechny funkční pěší zóny v centru českého hlavního města vyhlásili ještě komunisté).

Žádná porevoluční radnice si na něco podobného zatím netroufla. A nikdo nemůže tvrdit, že ve svobodných poměrech je to něco jednoduchého. Ale jde to. K odvážnému rozhodnutí spustit bezmotorovou realitu lze ale dojít pouze po bouřlivé – a podnětné - diskuzi s vlastními občany.

Poslední model vedení centra Prahy v čele s Petrem Hejmou se naproti tomu spíš tváří jako hejno vyvolených sedící na zlatém pokladu, k jehož správě není kromě investorů nikdo další vítán.

Zájemcům, kteří mají chuť tu neprůhlednou izolaci prolomit je třeba doporučit jen trpělivost.

A jako inspiraci je možné vzápětí nahlas přiznat, že pod radnicí se něco zajímavého děje. Nemá to logiku, ale je to tak: obvodní úřad centra hlavního města, vždy definovaný arogancí svých úředníků se bez ohledu na střídání starostů proudem let velmi pomalu, ale jistě mění k lepšímu.