Spolu, tam dolu, tou peřejí

Celý rok se těšili na tuhle chvíli a ani ženoucí se bouře je od ní nemůže odradit. Zástup nadšenců hází právě vypůjčené kánoe a rafty na hladinu Ohře a průtrž valící se z mračen je jim pro smích. „To nás nerozhází, na vodu jsme zvyklí,“ volá šéf celé flotily Petr Sýkora. Mezi jeho pětadvaceti svěřenci jsou muži i ženy, zkušení vodáci i úplní začátečníci a všichni dohromady chtějí na Ohři a březích kolem ní strávit tři dny prodlouženého víkendu. „Těším se jak malý kluk,“ glosuje odjezd svého raftu od mola půjčovny lodí nováček Tomáš, jinak úspěšný sokolovský podnikatel. Stejné pocity zažívají v tutéž chvíli i tisíce jiných Čechů na desítkách jiných řek. Plavit se ve vlastní kocábce po tiše plynoucí hladině totiž zdejší občany fascinuje a propadají té zábavě ve stále větších počtech. Bezpochyby je to i proto, že zdejší řeky jsou jedním z mála míst, kde člověk existuje svobodný a nespoután nejrůznějšími předpisy. To třeba v Rakousku už dávno není možné. Ale čeští vodáci si svoji svobodu nechtějí nechat vzít.

Už vás to nepustí

Petr Sýkora začal na vodu jezdit před dvaceti lety jako třináctiletý kluk – a pořád ho to nepřešlo. „Je to pro mě zásadní věc,“ říká. „Když se živíte podnikáním a staráte o firmu, jste pořád pod tlakem. Pořád něco musíte. Ale na vodě je to jinak. Jediná starost je mít kde zatábořit a neotočit se v peřejích. Kdo k tomu jednou přičuchl, toho to už nepustí.“

Průtrž pomalu ustává, v půjčovně lodí se tvoří fronta dalších zájemců o plavidla a v nedalekém narvaném kempu vylézají ze stanů i utáboření vodáci. Z popela včerejších táborových ohňů stoupá dým a v místním bufetu se lidé před další cestou posilňují pivem a klobásami. Kromě několika lahví pohozených na zdupaném trávníku tu vládne pořádek. Jak říkají místní chataři, majitel kempu pan Barták si to tu dovede ohlídat. „Drží to tady pevnou rukou,“ říká Robert Řádek, který v chatce svých rodičů tráví měsíční dovolenou. Vodáci mu sice stanují těsně za plotem, ale na to si už on i jeho rodina dávno zvykli. „Občas někoho necháme přespat i na zahradě, když je kemp přeplněný,“ dodává mladý muž. Obdobnou vstřícnost projevují i další chatařští suchozemci. „Pamatuju tu sice větší klid,“ říká například žena popíjející kávu na verandě jednoho z pobřežních srubů, „ale nijak mě to netrápí. Každou noc se tady sice slaví, ale nikdy to není přes míru.“

Útěk z civilizace

Kolik lidí vlastně vyráží v létě na české řeky, zatím nikdo nespočítal. Jedno je ale jisté: každým rokem počet vodáků přibývá. „Když jsme tady před pěti lety začínali, měli jsme šedesát lodí,“ říká provozovatelka vodácké půjčovny v Lokti na Ohři Hanka Červenková. Dnes má její půjčovna kanoí 350 a k tomu padesát raftů. Všechna plavidla jsou na čtrnáct dní dopředu rozpůjčovaná a tak tomu bývá po celou hlavní sezonu, která trvá od začátku června do půlky srpna. K tomu na Ohři působí ještě další čtyři půjčovny, které mají přes hlavní sezonu také vyprodáno. A podobný zájem o lodě hlásí i další české řeky. „Už před nějakými čtyřmi lety jsem si říkal, že jsme narazili na strop zájmu,“ vzpomíná Pavel Kolouch, který provozuje jednu z nejdéle sloužících půjčoven na nejoblíbenější a také nejnaplněnější české řece Vltavě. „Zmýlil jsem se,“ říká. „Lidí je pořád víc.“ Jeho půjčovna, která patří v Česku k největším, tak dnes operuje s flotilou osmi set kanoí a dvou set raftů. Vodáci si ale můžou vybrat z nabídky třiceti dalších vltavských půjčoven.

„V podstatě si to nedovedu vysvětlit,“ kroutí hlavou nad nebývalým zájmem o české řeky Hanka. Jisté podle ní ale je, že lidi na splouvání řek neodrazuje ani nepohodlí, které je s ním spojené. Právě naopak. „Když se lidí ptám, jestli jim nevadí to bahno, zima a vlhko, říkají, že právě to si užívají,“ říká Hanka. „Možná, že za tím je něco jako útěk z civilizace.“

(Celý článek najdete v Respektu 30/08.)