Nemilosrdné nemocnice

Dva malí kluci Vojtěch Vázler a Matěj Kocián i jejich rodiny mají podobný osud. Oba jsou ve vážném stavu vinou chyby, kterou udělali lékaři v nemocnici. Oba vyžadují neustálou péči. A obě rodiny se už léta soudí, aby od nemocnic dostaly odškodné. V obou případech to také probíhá stejně. Nejdřív lékaři nechtějí přiznat chybu. Když je prokázána, dělá zase nemocnice vše pro to, aby nemusela platit - nebo placení alespoň co nejvíc oddálila.

Vojtěch se narodil v roce 2009 v pražské vinohradské nemocnici. Těhotenství probíhalo bez sebemenších problémů a na svět měl přijít zdravý čtyřkilový kluk. Jenže porod se zkomplikoval, Vojtěch se začal na porodním sále v těle matky dusit. Lékaři to věděli, ukazoval jim to monitor. Stala se však zcela nepochopitelná věc. Lékařka, která byla u porodu, odběhla na vedlejší sál.

U matky s dítětem v nouzi nechala neatestovaného začátečníka, který nemohl nic dělat. Uložila mu jen, ať volá primáře. Primář ovšem nebral telefon a jiný kompetentní doktor nebyl k sehnání. Když se lékařka po víc než půl hodině vrátila, bylo už pozdě. Kleštěmi vytáhla téměř mrtvé dítě. Vojtěch nevidí, neslyší, je ochrnutý, neumí polykat, krmí se hadičkou přímo do žaludku, jeho tělo je zdeformované. Matka se o něj musí nepřetržitě starat.

Matěj byl čiperný kluk a jeho stav se zkomplikoval po banální operaci nosních mandlí v brněnské fakultní nemocnici v roce 2010. Také on se začal dusit, a než přišli lékaři na pomoc, byl jeho mozek nedostatkem kyslíku nenávratně poškozen. Dnes je v podobném stavu jako Vojtěch. Rozdíl je jen v tom, že zatímco Vázlerovi se na hranici svých sil starají o dítě sami s pomocí rodiny, otec Kocián založil sdružení a na péči o syna shání peníze od sponzorů. Jen pomoc několika zdravotních sestřiček ho stojí měsíčně přes čtyřicet tisíc korun.

Jsou to tragédie, které by se neměly stát. Jenže se stávají, nejen u nás. Známý výzkum z USA říká, že pobyt v nemocnici je - kvůli riziku, že lékaři udělají chybu - velmi riskantní. Je nebezpečnější než jízda autem nebo bungee jumping. Neodpustitelný a nemilosrdný je ale přístup českých nemocnic. Místo toho, aby si sypaly popel na hlavu, omluvily se a neprodleně se snažily rodinám co nejvíc ulehčit, situaci jim ještě ztěžují.

Nejdřív shánějí znalecké posudky spřízněných lékařů o tom, že se vlastně nic nestalo. A soudí se. Léta. Kromě toho, že se rodina vyrovnává s neštěstím, bojuje ještě s loby mužů a žen v bílých pláštích. Každá nemocnice je přitom pojištěná. Stejně jako pojišťovna zaplatí za rozbité auto nebo za pracovní úraz, zaplatila by také škodu na zdraví. Proč české nemocnice nechtějí, aby peníze z pojistky rodiny dostaly co nejdřív po tragédii? To zůstává záhadou.

O případu Vojtěcha Vázlera čtěte v novém Respektu 27–28/2014 pod titulkem Drama na sále