Proč zrovna bezpáteřník Pospíšil?

Někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek se podivil nad preferenčním vítězstvím Jiřího Pospíšila v eurovolbách: „Kdyby si kterýkoliv soudný člověk znovu poslechl či přečetl jeho slova z posledních let (coby člena i odpůrce ODS), nikdo by takového bezpáteřníka nemohl volit,“ napsal na svém webu. Jistě tím pohladil rozbolavělé duše řady členů Fialovy strany, z jejíž mizící voličské základny Pospíšil určitě odloupl nějaké to procento. 

Jenže vysvětlovat si Pospíšilovo vítězství nepochopením veřejnosti, že má co do činění s kluzkým bezcharakterním chameleonem, je klasickou snahou uniknout realitě tím, že voliče prohlásím za důvěřivého troubu. Pospíšilův již dvojnásobný triumf spíš potvrzuje, že voliči jsou schopni podpořit často i protestními hlasy kandidáta, který není úplným vzorem statečnosti, mnohokrát lavíroval, hrál na obě strany, ale nakonec - možná i trochu nevědomky - napomohl správné věci.

Pospíšil má renomé politika, který objevil a prosadil do čela Nejvyššího státního zastupitelství Pavla Zemana, jehož příchod znamenal zásadní zlom pro vyšetřování korupce v nejvyšších mocenských kruzích. Tím také přispěl k vzestupu Lenky Bradáčové na klíčový post pražské vrchní státní zástupkyně, která pak dodala vzpruhu vyšetřování k ledu uložených úplatkářských afér.

O tom, že Pospíšilova role nebyla tak úplně přímočará, napsal v Respektu Ondřej Kundra. V článku Operace Bradáčová dochází k zjištění, že Pospíšil rozhodně nehledal do čela Nejvyššího státního zastupitelství „nějakého ranaře“. A sáhl po Pavlu Zemanovi v domnění, že tehdy neznámý žalobce evropského Eurojustu, pro něhož české prostředí bylo neprozkoumaných terénem, nebude mít ambice rozpoutat totální zemětřesení v korupčních kauzách.

Což napovídá, že Pospíšil přispěl k vzedmutí antikorupční vlny spíš tím, že Zemana špatně odhadl. A když pak Zeman důsledně trval na jmenování Lenky Bradáčové, váhal ministr tak dlouho, až ho Nečas zařízl poté, co zjistil, že jmenovací dekret suší v trezoru. Kdyby přitom neváhal s přijetím Zemanovy nominace, možná by se premiér neodhodlal k jeho odvolání už vzhledem k Pospíšilově popularitě, kterou by jen přiživilo rychlé jmenování žalobkyně, jež měla na kontě zadržení a obvinění Davida Ratha.

Na druhou stranu, můžeme se divit Pospíšilovým lavírováním? Dnes máme spoustu informací o tom, s jakou chobotnicí ovládající policii, státní zastupitelství i stranické organizace měl ministr co do činění. Když vychází najevo, jak mafiánský propletenec manipuloval tendry, drancoval veřejné rozpočty a paralyzoval vyšetřování svých zločinů, spíš je na místě údiv, že Pospíšil (zpočátku s podporou Nečase) do toho vůbec začal šťourat.

Každopádně, jestliže voliči při krajských volbách v roce 2012 ocenili jeho „potrestané hrdinství“, úplně to nevysvětluje jeho úspěch v evropském plebiscitu. Do něj šel jako přeběhlík, který prchl na kandidátku TOP 09 poté, co ho kongres ODS nezvolil do vedení strany. Takový „bezpáteřníci“ skutečně bývají předmětem opovržení.

Jenže tady Pospíšilovi pomohla iracionalita delegátů kongresu, kteří odmítli podpořit jediného z krajských lídrů, jenž pro stranu vybojoval vítězství. Takový postup si nelze vykládat jinak než jako pomstu za Zemana a Bradáčovou, s jejichž nástupem se rozjelo i vyšetřování řady politiků ODS.

Strana dala najevo poněkud zvrhlou solidaritu s těmi, kdo ji zavlekli do korupčního močálu, místo aby vyzdvihla politika, který se v jednu chvíli pokusil - byť napůl ochromený strachem - hledat cestu ven. Pospíšilovo přeběhnutí tak získalo uvěřitelný důvod, který voliči akceptovali.

Co tedy naznačuje „bezpáteřníkův“ úspěch v eurovolbách? Veřejnost, která nemá co se týče výrazných politických osobností příliš na výběr, je schopná tolerovat politikovi leckteré nectnosti a morální poklesky. Co se však pro ni stává nepřijatelným, to je zneužívání moci k nezákonnému obohacování, které snad konečně začíná být chápáno jako zlodějina a zneužití voličské důvěry. A do těchto parametrů Pospíšil přesně zapadl.