Tak nenápadně závažný film jako Hříšný tanec by dnes nevznikl

Právě ve čtvrtek uplynulo třicet let od prvního promítání Hříšného tance. Kdo si tenhle kultovní (nebo asi kultovní) film pamatuje, může se ptát, zda je nutné tohle výročí připomínat. Jistě, je to hezký a dojemný film s řadou pěkných písniček, díky němuž víme, že známost se dá začít větou „Přinesla jsem meloun“ a uzavřít „Baby nebude sedět v koutě“. Ale co s tím dál?

Hodně, píše britský The Guardian. Hříšný tanec není jen romantický film, ale hlavně je jen tak mimochodem natolik odvážný, že dneska by v Hollywoodu nejspíš nevznikl. Stačí se na zápletku podívat politicky, jak se říká v jiném, tentokrát českém filmu. A také sociologicky i s trochou nadsázky.

Takže teenagerka z dobré středostavovské židovské rodiny se v hotelu tahá s katolickým, o poznání starším mužem ve velmi prekérní profesní situaci, který žije z ruky do úst. Bůhví, kolik je Baby let, nepáchá Johnny vlastně zločin? A kdo je v tomhle vztahu „opravdu chlap“? Samozřejmě Baby, protože Johnny sice nosí tílko a má svaly, ale jinak je to pasivní postava, která se nechává vláčet událostmi (pozor, emancipace).

Také bez Baby by jiná postava po zpackaném potratu (pozor, tabu) nejspíš zemřela, pokud by hrdinka nedotáhla svého otce-lékaře vprostřed noci do chatičky pro personál. Mezi další klíčové ingredience, které tvoří zápletku filmu, patří i vzpoura proti rodičovské autoritě, snobství, třídní rozdíly a předsudky.

A jak dodává Guardian, kouzlo Hříšného tance a jeho rozdíl oproti dnešní filmové produkci je v tom, že o ničem z toho film vlastně není. Je to romantický letní příběh, kde jsou všechna zmíněná témata jaksi samozřejmě bokem. Současný Hollywood  - a s tím lze samozřejmě nesouhlasit - by všechno tohle pojednal buď jako nolanovské temné a fantaskní podobenství, nebo vůbec. Případně jako „film, který se vyrovnává s řadou palčivých problémů dneška“ – takže by aspiroval na Oscara, což tvůrce Hřísného tance rozhodně ani nenapadlo.