pátek 1. 6. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Španělsko má nového premiéra. 46letý šéf socialistů Pedro Sánchez má zhruba čtvrtinu poslanců v parlamentu, nikdy nevyhrál volby - a existuje vážné podezření, že je možná ani nikdy nevyhraje. Jeho strana PSOE se v nejnovějším měření prestižní agentury Metroscop vyskytovala až na čtvrtém místě. Sánchez je zároveň prvním premiérem demokratického Španělska, který se k moci dostal “automaticky”, prostým vyslovením nedůvěry současné vládě, nikoliv vůlí voličů. Jeho silně menšinová vláda bude zcela závislá na hlasech levicových populistů ze strany Podemos a - to hlavně – na toleranci dvou katalánských separatistických stran, jejichž hlavním bodem programu je odtržení Katalánska od Španělska.

Podporu většiny španělských poslanců pro vyslovení nedůvěry konzervativnímu premiérovi Marianu Rajoyovi lze snadno pochopit. V podstatě jde o koncovku dlouholetého boje s korupcí přesně v té podobě, v jaké si ji poctivý občan představuje. Ve skandální španělské kauze Gürtel, jež se týká korupčního propojení Rajoyových lidovců s podnikateli především ve stavebnictví v letech 1999 - 2005, padlo předminulý čtvrtek několik desítek trestů, často v dechberoucí výši.

Reklama
Reklama

Hlavní pachatel, na politiky konzervativních lidovců napojený podnikatel Francisco Correa, odchází do chládku na 51 let, pokladník lidovců a bývalý blízký spolupracovník Rajoye Luis Bárcenas si odnesl 33 let, jeho manželka 15 a tak dále. Padly pokuty ve výši desítek miliónů eur, čtvrt miliónu musí vracet i strana Partido Popular (PP). Pád Rajoye je vlastně politickou tečkou - a právě rozsah korupčního skandálu vysvětluje, proč se PSOE se svými 85 poslanci nakonec dokázala s podporou dalších stran vyšvihnout k moci.

Spain's acting PM Rajoy delivers a speech during the investiture debate at Parliament in Madrid
Mariano Rajoy • Autor: REUTERS

Mariano Rajoy sám oficiálně zkorumpovaný není, soud nicméně prohlásil, že jeho údajná nevědomost o existenci černého stranického fondu, na němž se shromažďovaly podnikatelské úplatky výměnou za státní zakázky, “není důvěryhodná”.  Na vysvětlenou, případ se týká éry José Maria Aznara, kdy byl Rajoy místopředsedou vlády. Jeho bezúhonnosti však ve Španělsku věří skutečně málokdo, je to protřelý politický matador a manipulátor - stačí si vzpomenout na jeho šokující lži po teroristických útocích na madridské vlaky v březnu 2003, kdy kvůli (oprávněnému) strachu z hněvu voličů tvrdil, že za atentáty nestojí islamističtí extrémisté, ale ETA.

Přesto se Rajoy nakonec ukázal být velmi spolehlivým premiérem. Španělé mu budou ještě dlouho vděčni za to, s jakým klidem provedl zemi dramatickou ekonomickou krizí. Španělsko se vyhnulo bankrotu a otřesům podobným těm, které zažilo Řecko, premiér ustál společenské tlaky a udržel pod kontrolou úsporné programy. Dnes je Španělsko rostoucí ekonomikou, jež se do značné míry vyhnulo hrozbě laciného populismu, jak ho vidíme třeba na nejnovějším vývoji v Itálii.

Největším krokem směrem k laciným řešením je katalánský separatismus, jehož nástup v letech krize Rajoy i jeho centristicky laděná strana zjevně podcenili. Bývalý premiér má svůj díl viny na vystupňování konfliktu, když nebyl dříve ochoten k vyjednávání a ústupkům. Ve chvíli, kdy se situace vyhrotila do nelegálního referenda a protiústavních kroků katalánských nacionalistů, naopak projevil své charakteristické politické vlastnosti, ledový klid a tvrdohlavost.

Katalánská krize je nedořešená, je stále otevřenou hrozbou pro Španělsko - a Rajoyův postoj zůstává kontroverzní. Katalánsko je zároveň i největším problémem Rajoyova odvolání. Nastupující premiér Pedro Sánchez se bez podpory katalánských separatistů neobejde. Co to bude znamenat v praxi, není jasné, na půdě parlamentu jim oficiálně slíbil dialog.

Pod tím si katalánští nacionalisté obvykle představují rozhovory o civilizovaném rozvodu. Sánchez je sice šéfem strany, která má tradičně větší porozumění pro autonomii jednotlivých regionů než odstupující lidovci, ale jednota Španělska je pro ně podobným nedotknutelným tabu jako pro končícího Rajoye. Nebo alespoň doposud vždy byla.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Francouzský prezident Macron je nejlepším evropským lídrem, kterého současná politická scéna nabízí. Bez podpory Německa je však malým pánem, píše ve svém komentáři pro The Guardian britský historik Timothy Garton Ash a rekapituluje:

Macron usilovně pracuje na oživení Francie i Evropy. Dvanáct měsíců po zvolení do čela země využil parlamentní většinu i nebývale velkou prezidentskou moc, kterou si francouzští lídři užívají od dob Charlese de Gaullea, aby prosadil řadu reforem včetně velkolepého plánu snížit během pěti let v úřadu veřejné výdaje o 100 miliard eur. Mezitím, co doma pracuje na dlouhodobě nutné změně, ve veřejném prostoru sebevědomě hlásá jasnou vizi pro Evropskou unii. Při svých proslovech v Aténách, na Sorbonně, v Evropském parlamentu nebo při přebírání ceny Charlemagne – tam všude předvedl nasazení za sjednocenou Evropu a zaujal kombinací ambiciózních strategií, příkladné znalosti historie a osobního nadšení.

Reklama
Reklama

A ta z Macrona podle Ashe mezi nevýraznou konkurencí další politických lídrů v Evropě dělá „našeho nejlepšího muže“. Macron vynechává bruselská klišé o 70 letech míru a luxusním živobytí. Naopak tvrdí, že vše, co jsme po desetiletí v Evropě budovali, je pod neustálým tlakem. Naše společné zájmy a hodnoty musíme chránit před vnitřními hrozbami, jako je nacionalistický populismus, i před vnějšími hrozbami, jako je Rusko, Čína, změna klimatu, digitální revoluce, o Donaldu Trumpovi nemluvě. Francouzský prezident tvrdí, že řešením je evropská suverenita. Nemyslí však suverenitu, jíž se ohánějí euroskeptici jako Marine Le Pen nebo britští podporovatelé Brexitu. Pod suverenitou si Macron představuje právě zmíněný boj za společné cíle. Jak to parafrázuje Ash: Ve světě gigantů musí být Evropa také gigantem, jinak bude zašlapána do země. Kuráž, evropské státy, kuráž!

https://www.youtube.com/watch?v=0tksqqwCoYY

Francie je díky Macronovi zpátky na nohou: dynamická, ambiciózní, přehledná. Bohužel je na řešení evropské budoucnosti sama. Itálie se topí v krizi, Španělsko čelí korupčnímu skandálu, Polsko se chvěje pod nátlakem pravicových populistů, Británie je na odchodu z Unie a Německo se spokojeně uvelebilo na gauči. Jak se má v téhle situaci Evropa stát gigantem?

Nejurgentnějším problémem je Itálie, nejdůležitějším Německo, říká historik a komentátor. Italská krize znovu odkrývá všechny „vrozené“ problémy eurozóny. To by teoreticky mělo posílit Macronovy snahy pro reformu, ale ve skutečnosti to posiluje německou sebestřednou neochotu dávat „svoje peníze“ na pomoc někomu jinému. A německá kancléřka Angela Merkel prý nedělá nic proto, aby krajany probudila z uspokojení.

Ash mluvil s vysokými pařížskými úředníky a zjistil, že je to opravdu Německo, které vyvolává jejich největší obavu. I proto měl Macronův proslov před dvěma týdny na slavnostním udílení cen Charlemagne za cíl vyprovokovat německou stranu k reakci. Macron varoval před rizikem rozdělení Francie a Německa, obzvlášť když si momentálně zcela nerozumějí v otázkách ekonomické a měnové unie. Vyzval Němce, aby se probudili, zbavili se posedlosti rozpočtem a ukázali solidaritu především vůči státům s vysokou nezaměstnaností mladých lidí. Stejně tak mluvil o ambicióznějším evropském rozpočtu, o obraně právního státu, o ekonomické, fiskální a sociální konvergenci. Německé odpovědi se však Francie nedočkala.

Namísto sbližování postojů Francie a Německa směrem k evropskému summitu, který se uskuteční na konci června, se tak mezi Paříží a Berlínem vynořily nové rozdíly. Zatímco francouzský prezident chce, aby EU dala Trumpovi jasnou a jednotnou odpověď na jeho protekcionismus, Berlín se vyhýbá zodpovědnosti. Zatímco Francie požaduje od Evropské komise, aby se tvrdě postavila za právní stát v Polsku, Německo znovu hledá kompromisy. A některé další rozdíly možná ještě vyplavou na povrch během mezivládních jednání. A tak bychom se podle Ashe na konci měsíce mohli dočkat něčeho, co bude jen někde na půli cesty k jindy běžnému francouzsko-německému modelu tahounů Evropy.

A pokud se nedočkáme ani toho, Macron si zahrává i s tím, že do evropských voleb v příštím roce všem až příliš přeroste přes hlavu. Navíc navzdory skvělým vlastnostem představuje přesně tu elitní, technokratickou a nadřazenou figuru, na kterou si spousta Evropanů vytvořila alergii, což mu ubere další voliče. Přes to všechno je Macron ten nejlepší evropský lídr, kterého momentálně máme. Pokud neuspěje, Ash se obává, že to nebude jen smutným scénářem pro Francii, ale pro celou budoucnost evropského projektu. Snad si to Německo včas uvědomí, končí historik svůj text.