úterý 15. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Na vědu spoléháme v tolika oblastech našeho života. Je mučení tolik jiné?“ Tuto kontroverzní a provokativní otázku si v komentáři pro The New York Times klade psychiatr a právník Gregg Bloche. A když už nějaké lidi mučíme, není lepší vědět, co s nimi tyto praktiky dělají a zda je tento způsob získávání informací efektivní? Nebo je zkoumání vlivu mučení na člověka srovnatelné s činy Josefa Mengele v Osvětimi?

Text reaguje na kauzu, kdy soudce Justin Quackenbush přijal žalobu Americké unie občanských svobod.  Ta ji podala jménem tří bývalých zadržených na dva psychology, kteří se po 11. září 2001 účastnili aktivit CIA v programech zvaných enhanced interrogation, česky rozšířené vyslýchání. A jejichž součástí bylo právě mučení zadržených osob.

Reklama
Reklama
Reklama

Žaloba tvrdí, že zmínění psychologové „navrhli, implementovali a osobně dohlíželi na program experimentálního mučení pro americkou Centrální zpravodajskou agenturu.“ A podle soudce o jejich účasti na těchto aktivitách není pochyb.

Otázka však nestojí, zda vědci zajatce skutečně mučili. Podle Blocha kontroverzi a jádro sporu vzbuzuje právě možné „vědecké experimentování“. CIA zaplatila psychologům za „vývoj výzkumné technologie a metodologie“ a instruovala doktory a zdravotnický personál, aby monitorovali a zaznamenávali zdravotní stav zadržených. Podle žaloby byli zadržení vystaveni fyzickému násilí a spánkové deprivaci, byli nuceni setrvat několik dní pouze v plenách a s pažemi přikovanými nad hlavou nebo namáčeni v ledové vodě a zavírání v „krabicích“.

Není však jednoznačně možné říci, zda mělo mučení „experimentální charakter“. Nedávno odtajněné dokumenty CIA nebyly zveřejněny kompletně, a navíc do jisté míry naznačují, že obvinění psychologové odolávali tlaku CIA na „důkladné posouzení efektivity programu“. Resp. tvrdili, že výslechové metody nemohou být standardizovány, a tím pádem nemohou být porovnávány podle výzkumných parametrů - jednoduše řečeno, že nemohou odpovídat požadavkům vědeckého experimentu.

Z tohoto pohledu by pak mezinárodní právo mělo stát na straně psychologů a CIA. Smlouva o občanských a politických právech zakazuje „lékařské nebo vědecké experimentování“ bez souhlasu, ale „výzkumy zabývající se lidmi“ šířeji neupravuje. Ženevské konvence mluví v podobném duchu. Problém tedy spočívá v tom, zda to, co se stalo za zavřenými dveřmi CIA, byl vědecký experiment, nebo ne.

Takový pokus je totiž přesně definovaný způsob výzkumu na dvou skupinách – experimentální a kontrolní. Ostatní způsoby zkoumání z právního hlediska zakázané nejsou, vysvětluje Bloche. Nestaví se přitom ani na stranu CIA, ani na stranu lidskoprávních organizací, jako je Americká unie občanských svobod nebo skupina Lékaři za lidská práva, kteří praktiky CIA označili za „neoprávněný experiment na lidech“. Tyto dvě organizace účastnící se procesu staví argumentaci na tom, že pokud jsou subjekty vědeckého výzkumu lidé, musí s participací dát informovaný a vědomý souhlas.

Na druhé straně, i kdyby nebylo jednání CIA protiprávní, etický problém může být - jak píše Gregg Bloche - především v tom, že standardní studie o lidském životě svým subjektům neubližují. „A to o mučení říci nejde.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Komentátor Financial Times Gideon Rachman upozorňuje na možnost naplnění rizika, které se vždy pojí s populistickými vůdci - a Donald Trump v tom není výjimkou. Pokud se taková předvolební slibotechna dostane k moci, následuje časem domácí krize vyplývající z nesplnitelných slibů a rozdělené společnosti. V tom okamžiku musí vůdce začít odolávat pokušení sešikovat na svou podporu domácí publikum ve jménu boje s vnějším nepřítelem. Rachman tvrdí, že v případě Donalda Trumpa se to již děje - a že vzhledem k povaze vnějších nepřátel a nevyzpytatelným osobním rysům šéfa Bílého domu se dnešní Amerika stává skutečnou světovou hrozbou.

Výčet Trumpových zahraničněpolitických úletů je zřejmý: vystupňovaná slovní přestřelka se Severní Koreou, výhrůžky vojenskou akcí ve Venezuele. Speciálně nukleární Severní Korea vrátila do hry vzpomínky na studenou válku i s nácviky úprku do protiatomových krytů. Tvrzení americké administrativy, že Kimův režim nelze zadržovat, a výhružky preventivním útokem sunou na práh hysterie nejen jadernou zbraní vybavený Pchjongjang, ale bezpochyby také Jižní Koreu a Japonsko.

Reklama
Reklama
Reklama

Celá tahle divoká hra nicméně dostává další smysl, když se na ni podíváme prizmatem dění v samotných Spojených státech. Vyšetřování FBI podle mnoha náznaků stahuje stále těsněji smyčku okolo Trumpových lidí, viz prohlídka v domě bývalého šéfa Trumpovy kampaně minulý týden. Republikány ovládaný Kongres zkrachoval ve snaze rozebrat Obamacare, což byl strany uplynulých sedm let jeden z hlavních bodů programu a stejně tak jeden z hlavních bodů kampaně samotného prezidenta. Personální složení vlády je, mírně řečeno, vachrlaté, viz kolotoč na postech v prezidentově tiskovém odboru nebo na postu šéfa kabinetu. K tomu připočtěme víkendové střety s neonacisty, kdy byl Trump svým okolím a reakcí veřejnosti až po několika dnech a zjevně neochotně donucen kritizovat rasismus vlastních stoupenců.

Hlavním nebezpečím je, že se všechny zmíněné krize slijí v jeden obrovský průšvih. Poradce Bílého domu Sebastian Gorka minulý týden na stanici Fox News naznačil cestu: “Během kubánské krize jsme všichni stáli za Kennedym. Dnešní situace je analogická kubánské krizi. Musíme se sjednotit.“

jarvis_57d58393498e84d7202cda01
Kim Čong-un u jaderné hlavice

Oh yeah, je to tady. Zapomeňme na drobné domácí rozmíšky, jako jeden muž a žena vzhůru na nepřítele! Rachman jmenuje jako příklad z minulosti Německo před první světovou válkou, ale je to tak otřepaný recept, že ho najdeme prakticky kdekoliv. Ostatně i Trumpovi dnešní nepřátelé, Severní Korea a Venezuela, vládnou doma podle stejného mustru a novopečený venezuelský diktátor Maduro musí mít v nejistých dobách pocit, že mu přišel z Washingtonu předčasně dárek k vánocům. Spojené státy vyhrožují invazí v Latinské Americe? Tak to jistě není chvíle na debaty o demokratických nuancích. Vzorem nám budiž udatná Kuba.

Rachmanův text nekončí optimisticky. Připomíná, že naděje většiny pozorovatelů se zatím upínaly k tomu, že Trump ve funkci nějak “zmoudří”. Že se obklopí zkušenými experty a že ho americký bezpečnostní establishment dokáže udržet na uzdě. Nic tomu zatím nenasvědčuje. Navíc, a to bohužel musíme opakovat stále dokola, Trump je symptomem hlubších problémů Spojených států. I kdyby se nefunkční politická scéna dokázala shodnout na jeho odvolání (a zatím je pouze přání otcem myšlenky), půda zůstane zkypřená pro dalšího populistu jeho ražení.

“Dejte si dohromady sociální a politickou atmosféru v zemi se strachem z úpadku mezinárodní prestiže a politickou kulturou obdivující zbraně a armádu - a dostanete recept na zemi, jejíž reakce na mezinárodní krize může být stále častěji ‘Nabít a zamířit’,” píše Rachman v narážce na Trumpovu výhrůžku Pchjongjangu z minulého týdne.

Venezuela's President Nicolas Maduro speaks during a ceremony at the National Pantheon in Caracas
Nicolás Maduro • Autor: REUTERS

Reklama
Reklama