Řešení nástupu populistů? Povinné volby

Probuzení „rozzlobeného davu“ v západních demokraciích mění volby v civilizační křižovatky. Brexit, Donald Trump, Le Pen, Hofer, Zeman… Zvedá se význam každého hlasu a roste naše závislost na tom, jak informovaný o světě a jeho možných hrozbách či výzvách je náš soused. Výzkum agentury Pew Research Center k tomu přináší několik idejí i čísel. Například že američtí vysokoškoláci se vyznají v základních politických faktech mnohem lépe než ti, co mají jen středoškolské vzdělání. Nebo taky, že muži o politice vědí víc, než ženy. A současně je ve Spojených státech - v porovnání se zbytkem světa - rekordně nízká volební účast.

Setrvalý pokles ve volební účasti vykazují už léta méně vzdělané a chudší vrstvy obyvatel Ameriky. Na první pohled by se to mohlo zdát v pořádku - aspoň chodí k urnám jenom ti chytřejší a s větším rozhledem. Jenomže to má své náklady. Bohatí, starší a bílí lidé hlasují mnohem více než ostatní, ovlivňují tím dění kolem sebe – například málo podporují například programy pomoci chudým rodinám nebo mládeži – a tím přispívají právě k oné pomalu rostoucí zlosti, která se pak projeví brexitem nebo proměnou bizarního televizního komika v jednoho ze dvou kandidátů na post prezidenta USA. Podle zprávy Educational Testing Service se navíc bude mezera mezi vzdělanými a nevzdělanými bude dál rozšiřovat.

"Kdyby každý Američan volil, tato země by se úplně proměnila. Přepsalo by to naši politickou mapu,“ prohlásil letos v březnu prezident Barack Obama. Řekl to v debatě o vytrvalé neschopnosti amerických elit vyřešit přetrvávající hlubokou chudobu širokých vrstev obyvatelstva. A teoreticky je to určitě pravda: masa chudých voličů by mohla své zájmy prosadit docela snadno, kdyby ovšem chodila k volbám - a kdyby její členové dokázali rozpoznat, kdo opravdu nabízí řešení a kdo je jenom svádí na cestě k moci. Jak ale píše Aamna Mohdin na serveru Quartz, současné bádání o dopadu různých volebních zákonů ukazuje, že jsou-li volby pro občany povinné, zvyšuje to ve společnosti nejen volební účast, ale i všeobecné povědomí o politice. Je jasné, že nízká volební účast záporně ovlivňuje kvalitu a tvořivou sílu demokracie. Takže co? Mohly by povinné volby být řešením?

Stoupenci přínosu povinných voleb poukazují na Austrálii. Zatímco v roce 2012 bylo v USA volit 53,6 procent obyvatel (v Česku při srovnatelné volbě do sněmovny o rok později 59 %) - v Austrálii to bylo 80,5 procenta. Mají tam povinnost chodit k volbám už od roku 1924 a pokud se někdo rozhodne nejít, hrozí mu pokuta v přepočtu asi 500 korun. Dalším příklad blahodárného účinku povinnosti volit na čísla účastníků je Belgie, kde dochází k urnám kolem 90 procent populace. A dá se vidět i na Rakousku: tam je povinnost volit uzákoněna ve dvou regionech a přestože se vymáhá jen velmi vlažně, vykazuje Štýrsko a Vorarlbersko vyšší účast než ostatní části státu.

Badatelé z Australské národní univerzity přitom tvrdí, že obyvatelé zemí s povinnou volbou ovládají základní politická fakta v mnohem širším demografickém spektru. Podle jejich výzkumů povinná volební účast souvisí s rovnoměrným rozložením politických znalosti na celé voličské škále. „Povinná volební účast nutí voliče zamyslet se - ať už povrchně nebo hluboce – nad hlavními politickými silami ve své zemi,“ cituje k tomu Quartz australské výzkumníky.

Ti ale zároveň neskrývají ani rizika a zdůrazňují, že i když se benefity z povinných voleb zdají jasné, není to způsob vhodný pro všechny země. A existuje řada mnohem méně „tupých“ nástrojů, které vlády můžou využít ke zvýšení občanské angažovanosti. Kdo má zájem, může inspiraci hledat třeba ve Švédsku, Dánsku, nebo Jižní Koreji, kde volby i při dobrovolnosti přesahují osmdesátiprocentní účast a zatím nepřinesly nějaké dramaticky „trumpovské“ výsledky.

Dokážeme vůbec někdy skoncovat s fosilními palivy? Na to se na svém blogu ptá ekonomický komentátor listu Financial Times Tim Harford. Chceme-li se vyhnout těm nejhorším dopadům klimatických změn, je to zásadní otázka, protože spalování fosilních paliv je jejich hlavním motorem. Takže jedinou nadějí na osekání produkce skleníkových plynů je to, že najdeme čistější metodu výroby energie. A to, jak sám Harford říká v odpovědi na svoji úvodní řečnickou otázku, nebude lehké.

Uhlí, plyn a ropa jsou obrovsky koncentrované zdroje energie vzniklé během nepředstavitelně dlouhých dvou miliard let. To je obrovský náskok, se kterým mohou nové zdroje jen obtížně soutěžit - když navíc je celý náš dnešní energetický systém vybudovaný kolem fosilních paliv. Přesto existují dva přehledné, na čistě komerčních důvodech postavené scénáře, jak bychom mohli fosilní paliva nahradit alternativními zdroji.

První je docela pochmurný: fosilní paliva začnou docházet a stanou se tak drahá, že se prostě jako všeobecně dostupný zdroj energie nevyplatí. Druhý, naopak celkem optimistický, předpokládá, že alternativní zdroje zlevní tak, že se stanou konkurenceschopnými s uhlím, plynem i ropou prakticky v jakékoli ceně. Harford tento scénář charakterizuje známým bonmotem saúdskoarabského ministra pro těžbu ropy Ahmeda Jamaniho, že doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamení.

Pochmurný scénář je podle Harforda nepravděpodobný, protože zásoby fosilních paliv v nějaké brzké době rozhodně nedojdou. Podle BP Statistical Review of World Energy jsme v současné době spotřebovali veškeré zásoby ropy známé v roce 1980, ale v nových objevených nalezištích jí teď máme k dispozici víc než tenkrát. Stejně obrovské se zdají zásoby plynu a i uhlí je zdá se dost.  

Ale i veselejší scénář s levnými čistými zdroji je docela nepravděpodobný. Na první pohled to nevypadá špatně: Dánsko, Německo a Portugalsko už letos několikrát ohlásily moment, kdy celá jejich elektrická síť rozváděla kompletně proud vyrobený z obnovitelných zdrojů. Současně s tím zásadně zlevnila sluneční energie díky masové výrobě levných čínských fotovoltaických panelů. Přesto je na vítězný pokřik příliš brzy.

Kromě ceny je zásadní nevýhodou obnovitelných zdrojů to, že energii dodávají jen tehdy, když svítí slunce nebo když fouká vítr, zatímco z fosilních paliv je k mání, když ji potřebujete. Konkurenceschopná není ani energie z jádra. Harford se odvolává na ekonoma Lucase Davise a jeho text v časopise Journal of Economic Perspectives, který nepravděpodobnost nějakého atomového boomu dokazuje faktem, že postavit jadernou elektrárnu je prostě příliš drahé. Vyžadovalo by to opravdu hodně velké zdražení fosilních paliv - nemluvě o politických a společenských trendech -, aby se jádro prosadilo v nějakém větším měřítku.

Takže, shrnuto s Harfordem, fosilní paliva ani v dohledné době nedojdou, ani je nedostanou ze hry výhodné alternativní zdroje. A přesto musíme udělat obrat, protože jinak riskujeme klimatickou katastrofu. Neboť i když zásoby  fosilních paliv jsou možná neomezené, kapacita ovzduší absorbovat oxid uhličitý má jasné limity.

Podle Harforda se rýsují jisté důvody pro optimismus. Za prvé už alternativní zdroje nejsou neúnosně drahé. Rozdíl tu pořád je, ale už není tak obrovský, aby jej  citlivá politika nemohla přemostit dobrou dotační strategií. Základem takové politiky by podle Harforda mělo být mezinárodně koordinované zvednutí cen za emise oxidu uhličitého. To by mohlo udělat z alternativních zdrojů atraktivnější investici, a pomohlo by to i k rozvoji energeticky nenáročných technologií a ke změnám ve spotřebitelském chování. Zbytek může dodělat trh. Jak říká Harford – bezuhlíkatá energie není zadarmo, ale tu cenu stojí za to zaplatit.

Íránská vláda na jednu stranu chce, aby její obyvatelé více četli, na stranu druhou se ovšem snaží vydané knihy co nejvíce cenzurovat. Z této Hlavy 22 nejspíše vznikne projekt, který nemá v historii obdoby. V zemi totiž vyroste největší knihkupectví na světě. A to i přesto, že jsou zde obecně knihkupectví spíše raritou (je zde 1800 obchodů na 80 milionů obyvatel) a knihy se zde vydávají v nákladu 300 až 500 kopií.

Největší obchod s knihami se bude jmenovat Bagh-e-Ketab (ve volném překladu Zahrada knih) a měl by se otevřít v průběhu několika měsíců. Svou obří rozlohou 45 000 m² by se měl zapsat na první místo v Guinnessově knize rekordů a zaplnit tak konečně prázdné místo, které se uvolnilo poté, co se v roce 2014 uzavřelo toho času největší knihkupectví v New Yorku. To ovšem mělo „jen“ přibližně třetinovou rozlohu.

„Knihkupectví by mělo splnit požadavky všech věkových kategorií, zaměřeno by ale mělo být především na mladou generaci,“ říká Mahamoud Salahi, ředitel Výtvarné a kulturní organizace města Teherán, která za projektem knihkupectví stojí. A pokračuje: „Knihovna by rovněž měla zahrnovat auditorium pro konání divadelních představení nebo čtyři výzkumná oddělení pro vysokoškolské profesory, kteří by zde měli pořádat různé workshopy a semináře.“

To, jak to íránská vláda myslí se „Zahradou knih“ vážně, dokazuje i fakt, že do projektu vedení města Teherán investovalo už přes 100 miliard íránských riálů, v přepočtu 72 milionů korun. „Teď jsme ve stádiu shánění vybavení do knihkupectví,“ říká Salahi, který se snažil už v roce 2015 propagovat četbu tím, že knihy zdarma distribuoval v teheránských autobusech a metru.

Pokud si ale myslíte, že v regálech nového obchodu naleznete například kompletní sérii Harryho Pottera, pletete se. Samotná publikace knih totiž není v Íránu nic jednoduchého. Než přijde kniha do jednoho z 1800 íránských knihkupectví, musí projít náročným procesem cenzury. V průběhu tohoto procesu, který může trvat několik měsíců, musí kniha projít přes íránské ministerstvo kultury, ale i přes samotné vedení Islámské republiky Írán. Cenzoři hledají v knize specifická slova a fráze, která by mohla být proti islámské víře, íránské bezpečnosti či by mohla být nemorální. Například zmiňovaná kouzelnická série zůstala po cenzuře chudší nejenom o několik kapitol, ale dokonce i o některé díly.

Nejistota je sice nedílnou součástí života i veškeré existence vůbec, ale dnes žijeme v nejistotě silnější a citelnější, než jakou zažily generace před námi. Důležité je, že jí podle všeho nebude méně, vyšší míra nejistoty se pravděpodobně stane součástí našeho života. Nepůjde o to ji přežít, ale naučit se s ní žít.  Co s tím, zamýšlí se v článku pro The GuardianStuart Jeffries. Důvodů k nejistotě je přitom celá řada: Brexit, prezidentské volby v USA, rostoucí ceny nemovitostí, čím dál horší přístup bank k malým klientům, vražedné útoky šířící se Evropou…

Jeffriesovi se pocity nejistoty zhmotnily při rodičovské schůzce budoucích prvňáčků. Ředitelka školy rodiče upozornila, že škola bude připravovat děti i na taková zaměstnání, která ještě neexistují, a na to, že během života práci několikrát změní. Uvědomil si nejistotu, s níž se potýká  řada (nejen) britských rodičů. Nejistota začínající už samotným výběrem školy: kterou vybrat, když je výběr stejně široký jako u módního oblečení, může však nevratně určit celou budoucnost jejich dětí?

Ale rozhodnutí, které mohou mít nedozírné důsledky, jako by bylo čím dál tím víc. Čím dál méně víme, která budou mít jaký dopad. To vede na jedné straně k apatii a na druhé pocitům úzkosti. A obojí zhoršuje naše rozhodovací schopnosti, které si potřebujeme zachovat co nejlepší.

Rozhodnutí, která děláme, totiž směrují naše životy jinak, a snad i rychleji a zásadněji, než tomu bývalo třeba před půl stoletím. Autor cituje knihu Johna N. Graye Slamění psi: o lidech a jiných zvířatech: „Měšťanský život byl založen na instituci kariéry – celoživotní cestě pracovního života.“ Netýkalo se to jen středních, ale i nižších tříd: i život řemeslníka či dělníka měl předem daný vývoj, který se rovnal životnímu příběhu. Dnes se však profese vytrácejí a narůstá počet lidí střídajících krátkodobé úvazky a zaměstnání. O takovém životě je těžké vyprávět příběh (neboli „konstruovat narativ“) a tím pádem v něm získat vyhlídku na další směřování, spojenou s pocitem jistoty.

Pocit ubývající jistoty není jen záležitostí 21. století. „Věk nejistoty“ předpovídal již roku 1977 ekonom John Kenneth Galbraith ve stejnojmenném seriálu BBC, když porovnával „velké ekonomické jistoty 19. století s ohromnou nejistotou, s níž čelíme problémům v dnešní době“ (a dodejme, že oba zmíněné citáty o „jistotách“ 19. století jsou téměř doslovnými citáty z pamětí spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška z roku 1942).

Za jednu z možných odpovědí na současný nárůst nejistoty považuje autor rozvinutí toho, co John Keats nazval „schopností negativního“ – „když je člověk schopný být v nejistotách, tajemstvích a pochybnostech, aniž by popuzeně usiloval postihnout všechna fakta a příčiny.“ Velký anglický básník se o této schopnosti mimochodem zmínil v souvislosti s Shakespearovými dramaty: jejich síla podle něj spočívala právě v Shakespearově schopnosti ponechávat příběhu to, co je v něm přirozeně nedořečené a naznačené, tedy nejisté.

Zdá se, že tuto schopnost si potřebujeme osvojit při utváření našich vlastních příběhů. Jeffries navrhuje přijmout nejistotu se vším všudy, tedy včetně těch úzkostí, která z ní na nás přichází, protože její přijetí podle něj znamená „postoj ke kosmu.“

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery