středa 5. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Byla o tom část úterního menu a stejný názor rozhodně zastává i server Atlantic Council: Rusko se mohutně snaží ovlivnit současnou volbu amerického prezidenta. A role, kterou hraje v kampani jednoho z kandidátů Donalda Trumpa, je rozsahem i nasazením naprosto nevídaná. Vše prý souvisí se strategickým a zatím mimořádně úspěšným plánem ruského vůdce Vladimira Putina učinit z 21. století věk Ruska.

Od Trumpova syna jsme se dozvěděli, že otcovy podniky dostaly z Ruska velké investice. Trumpův bývalý šéf kampaně Paul Manafort pracoval skoro deset let pro Putinovu ukrajinskou loutku, bývalého prezidenta svrženého nedávno V Kyjevě demokratickou prozápadní revolucí. A dva Trumpovi zahraničněpolitičtí poradci – Michael Flynn a Carter Page - mají úzké vazby na ruskou státní televizi RT a energetický gigant Gazprom.

Reklama
Reklama
Reklama

K tomu si připočítejme ruské hackery vlamující se údajně pod vedením ruské tajné služby do počítačů Trumpovy protistrany, různé mezinárodní proruské agentury a la WikiLeaks oznamující každou chvíli nějaké „zásadní odhalení“ na Trumpovu protivnici Hillary Clinton - a před očima máme docela přesvědčivý obrázek nepřátelské speciální operace. Jak píše Atlantic Council, vlastně její  nejnapínavější částí je, jak malou pozornost tomuto dění věnují západní diváci.

Čtěte také: Putinovi hackeři prý naruší prezidentské volby

Právě vydaná kniha Putinův mistrovský plán: Zničit Evropu, rozeštvat NATO a obnovit ruskou moc i globální vliv je podle recenzenta serveru AC pokusem tento nezájem ukončit. Napsali ji dva američtí experti na zahraniční politiku a moderní průzkumy veřejného mínění Douglas E. Schoen a Evan Roth Smith se záměrem dát současné události kolem Trumpovy kampaně a cesty k moci do širšího kontextu.

Ruský vůdce Putin je obvykle popisován jako nevypočitatelný muž mnoha tváří; zkušený politik a vlivný hybatel dění. Všeobecně se na něj ale hledí nikoli jako na stratéga, nýbrž jako na geniálního taktika, jehož síla je ve schopnosti přicházet s nečekanými a překvapivými improvizacemi. Je to přece judista, nikoli hráč šachu. Schoen se Smithem s takovým pohledem nesouhlasí. Podle nich je Putin naopak strategickým mistrem a jeho globální plán – zničit NATO, zahnat Západ s Amerikou do kouta a obnovit vládu nad někdejší sovětskou říší – mu zatím vychází.

Russian air base in Syria
Ruský Su-25 v Sýrii na základně Hmeymim • Autor: Profimedia.cz

Cílem autorů není přinést čtenáři nová odhalení. Oba politologové chtějí vlastně „jen“ podrobně zmapovat kremelskou ideu hybridní války ve všech jejích rozměrech: od přímých vojenských střetů v Gruzii, na Ukrajině a v Sýrii přes špionáž, propagandu, hackerské útoky, podporu teroristů a darebáckých režimů až po energetickou politiku a financování svých spojenců či zmocněnců v Evropě.

Kniha přiznává Kremlu úspěch a nešetří kritikou současné západní politiky. „Tváří v tvář Putinově neskrývané evropské agresi ukázal Západ míru neschopnosti, která se blíží spíš nemohoucnosti,“ píší autoři s odkazem na „ostudnou neadekvátnost západní reakce na Putinovy tahy, stejně jako na trapnou vojenskou nepřipravenost Ameriky, Evropské unie i NATO“.

Putin kniha obálka

Největší kritika míří na EU, která je „den ze dne rozviklanější a po skandálním Brexitu čelí hrozbě dalšího rozkladu“. Svůj díl ovšem schytává i Obamova administrativa za slepotu a samolibost, s jakou ruským záškodníkům ponechala v Sýrii volný prostor - a prezident USA pak ruskou intervenci glosoval jako Putinovu chybu, vinou které Rusko uvízne v neřešitelné blízkovýchodní bažině.  Stal se však opak: Rusko potopilo do bažiny či vyhnalo z domovů další zástupy Syřanů a teď do ní z výhodné pozice postrkuje Západ. „Putin je připravený na válku, ostatní ne. A půjde dál a dál, dokud nenarazí. Ale zatím mu v cestě nestojí nikdo a nic,“ píší autoři.

Kniha končí jasnou výzvou k západní mobilizaci, k semknutí se kolem NATO a demonstraci spojenecké síly, která by Rusko zastrašila a donutila ho přestat s hybridně-válečnickými provokacemi. „NATO musí vzít tu věc vážně a Amerika se musí zhostit vůdčí role,“ píší autoři. Podle nich má Západ dost ekonomické i vojenské síly, aby se mohl vítězně postavit reálnému a jasnému nebezpečí, schází mu však politická mobilizace.

„Kniha Putinův mistrovský plán nabízí fascinující a z mnoha stran nasvícený obraz grandiózní a strategicky promyšlené agrese Ruska doplněné zachycením slabosti a neodpovědnosti Západu,“ píše recenzent. „Je čtivá a fundovaně podložená fakty. I když kritizuje zahraniční politiku současného prezidenta USA, v důsledku je mnohem více kritickou analýzou zahraničně-politických projevů a plánů současného kandidáta Donalda Trumpa. Je to důležité a správně načasované dílo.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Proč je nenávist vůči uprchlíkům mnohem výraznější v bývalém východním Německu než v tom západním? Na tuhle otázku se snaží najít odpověď Stefan Berg, novinář časopisu Spiegel. Důvodů je podle Berga více a souvisejí s komunistickou minulostí, píše ve svém eseji k příležitosti oslav sjednocení, které se v saských Drážďanech nesly ve znamení demonstrací xenofobních spolků a stran.

 Najít důkazy o tom, že jsou východní Němci xenofobnější než ti západní, není složité: většina útoků proti mešitám, muslimským sdružením či obydlím z poslední doby proběhla v bývalých východoněmeckých zemích. Naposledy na konci září odpálil neznámý útočník dvě výbušniny u mešity v Drážďanech, o minulém víkendu kdosi pohodil uříznutou prasečí hlavu před mešitou v Postupimi. Alternativa pro Německo (AfD), xenofobní politická strana, která staví svůj úspěch právě na odporu proti uprchlíkům, má také největší podporu v bývalých východoněmeckých zemích. V Sasku má největší podporu i protimuslimské hnutí Pegida.

 Berg si všímá, že nejde jen o xenofobii, ale o celkový pocit nenaplněných očekávání, který je typický pro část východoněmecké společnosti. Dalším projevem tohoto chování je volání po vládě tvrdé ruky ve stylu putinovského Ruska. Podle Berga za frustrací těchto lidí není jen pocit chudých příbuzných, ale spíše emocionální ukřivděnost.

AfD slaví v Meklenbursku
Šéfové antiimigrantské Alternativy pro Německo slaví volební vítězství v Meklenbursku - Předním Pomořansku • Autor: REUTERS

„Propojenost státu a společnosti nebyla vynálezem socialistické propagandy. Východní Německo neustále udílelo různé medaile, ať už za znalosti nebo za dobrou práci. Každý měl šanci být za něco odměněn aspoň jednou do roka,“ píše Berg. Dnešní politika je podle něho lidem na východě vzdálená. Místo toho, aby vídali každý den v trafikách deník Bauernecho vyhlašující nejlepšího člena zemědělského družstva, nyní na ně z bulvárních deníků shlížejí celebrity, se kterými tito lidé nemají nic společného, což podporuje jejich pocit, že se o ně nikdo nezajímá.

Němci v postkomunistických částech země touží po ztraceném pocitu homogenity, pokračuje Berg. Existuje tu sice více politických stran, ze kterých si můžou voliči ve volbách vybírat, ale řada zavedených stran ze Západu se tu chovala arogantně. Novinář uvádí jako příklad kampaň Křesťanských demokratů (CDU) v Sasku – Anhaltsku v roce 1994. Po volbách v této bývalé východoněmecké zemi měla tehdy vládnout koalice složená ze sociálních demokratů a Zelených, mluvilo se o tom, že do vlády vstoupí i PDS, což byla strana vzniklá z bývalých východoněmeckých komunistů.

CDU rozjela plakátovou kampaň „Kupředu do budoucna, ale ne v rudých ponožkách“. PDS pod vlivem kampaně do vlády nevstoupila. CDU pak slogan používala i v dalších volbách, ale nakonec ho stáhla, protože bývalé východní Němce urážel. Slogan v nich vyvolával pocit méněcennosti a směšnosti. Ze strany PDS vzešla Levice, jediná dnešní parlamentní strana původem z bývalé komunistické NDR. Odmítání existence a legitimity Levice v demokratickém systému bylo podle Berga velkou chybou.

Heslo „My jsme lid“, které dnes používá AfD na svých shromážděních a které zaznívá i na akcích Pegida, pochází také z východního Německa – v roce 1989 ho skandovali lidé, když protestovali proti komunistické vládě bývalé NDR. To, že ho nyní občané svobodné země skandují proti demokraticky zvolené vládě, vypovídá o tom, že se cítí odcizeně.

Reklama
Reklama