sobota 4. 11. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Ale no tak, chlapi, jste se mohli snažit trochu víc,“ okomentoval Kevin Parker na Instagramu reklamu čínské mlékárenské firmy Mengniu, když ve svém spotu vcelku bezostyšně vykradla skladbu The Less I Know The Better od jeho kapely Tame Impala. Na první poslech je poznat, že jde o plagiát, ale zároveň to není věrná kopie jedna ku jedné, která by zavdávala podnět k žalobě (obě verze na konci textu).

Hudba ve stylu výrazných kapel, případně skladby okopírované s vysokou mírou věrnosti, jsou obrovským fenoménem v současné reklamní branži - a do hloubky se mu věnuje text How Advertisers Get Away With Using Fake Versions of Your Favorite Songs od Toma Connicka na serveru Pitchfork.

Reklama
Reklama

Bohaté zkušenost s vykrádáním pro účely reklamních spotů mají kupříkladu i Sigur Rós - viz kupříkladu následující klip vykrádající jejich hit Hoppípolla. Za tímto účelem dokonce sepsali na blogu post, kde jednotlivé předělávky shromáždili s poznámkou: „Vůbec tu nenaznačujeme, že nás někdo vykradl, nebo úmyslně kopíroval hudbu Sigur Rós, protože za to bychom mohli být žalováni (a to by byla vcelku ironie osudu).“ Podobně jsou na tom Grizzly Bear, Tom Waits, Beach House, White Stripes, The Xx – jejich písně a výrazný sound jsou v reklamách zhusta napodobovány.

Stane se, že umělec odmítne píseň do reklamy poskytnout (Beach House, Sigur Rós) a vytváří se tak napodobenina. Někdy po ní ale zadavatelé jdou od samotného začátku, protože je podstatně levnější. Výhodně licencovat píseň do reklamy může kapele čí umělci přinést až statisíce dolarů, což je snová suma, která dokáže zalepit díry po tenčících se příjmech z prodejů desek a downloadů. Vedle toho plagiát od šikovného skladatele a instrumentalisty vyjde na pár tisíc.

Právě do světa těchto skladatelů zavádí čtenáře i Connick. Často se jedná o protloukající se muzikanty, kteří berou touto prací zavděk, ač si uvědomují její diskutabilní etický rozměr. Jdou do toho, protože stejně jako ti, jejichž hudbu předělávají, chtějí peníze, aby mohli tvořit to, na čem jim záleží. Muzikant a producent Daniel Fridholm, který vytvořil napodobeniny pro reklamy na parfémy i oděvní řetězce, k tomu říká: „ Cítil jsem se kvůli tomu divně, ale když člověk musí poplatit nájem, to pak rychle zapomene na nějakou vyšší morálku.“

I mean COME ON guys at least put some effort in. @sonyatvaustralia #Lawsuit #nowitsmyturn

Příspěvek sdílený Tame Impala (@tame__impala),

 

https://www.youtube.com/watch?v=sBzrzS1Ag_g&has_verified=1

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Papež František je jedním z nejvíc nenáviděných mužů světa. Ovšem ti, kdo ho nenávidí, nejsou ateisté, protestanti nebo muslimové. Mimo církev jde o osobnost, která je pro svou skromnost a pokorou mimořádně populární. Od okamžiku, kdy se kardinál Jorge Bergoglio stal v roce 2013 papežem, jeho gesta a činy vzbuzují úžas veřejnosti: při návštěvě Spojených státu jezdil v malém fiatu, nosil si svá zavazadla a hradil účty v hotelích. Když byl tázán na homosexuály, odpověděl: Kdo jsem já, abych soudil, a nakonec myl nohy muslimským uprchlicím.

V rámci katolické církve však František vyprovokoval především mezi konzervativci obrovské vášně a antipatie. Někteří se dokonce děsí toho, že by mohlo v rámci církve dojít ke značnému otřesu či dělení. Vhled do těchto tenzí v rámci největší náboženské organizace přináší obsáhlá reportáž The War against Pope Francis, kterou pro The Guardian napsal Andrew Brown.

Reklama
Reklama

„Nemůžeme se dočkat, až umře. To, co si o něm říkáme v soukromí, je nepublikovatelné. Kdykoli se potkají dva kněží, mluví o tom, jak hrozný Bergoglio je… je jako Caligula. Kdyby měl koně, udělal by z něj kardinála,“ stěžuje si Brownovi v textu nejmenovaný britský prominentní představitel církve a okamžitě dodává: „Nic z toho, co vám říkám, nesmíte tisknout. Jinak by mě vyhodili.“

Tato směs strachu a nenávisti je pro Františkovo přijetí charakteristická. Brown popisuje, že základním kamenem sporu mezi papežem a konzervativci se stala jeho výzva, aby rozvedení, znovu sezdaní věřící, a dokonce nesezdané páry vychovávající děti mohli přistupovat ke svatému přijímání. Papež v tomto ohledu nežádá revoluci, tato praxe bývá už často běžná. Zlomová na tomto kroku je skutečnost, že by to došlo k byrokratickému uznání něčeho, co církev stále hlásá jako nepřijatelné.

Papežův liberální přístup pouze umocnil konflikt mezi dvěma proudy, z nichž jeden zastává názor, že církev se musí poučit z toho, jak se mění svět, a druhý naopak tvrdí, že církev musí nastolovat světu svou agendu. Z odlivu věřících v posledních dekádách pak viní oba proudy sebe navzájem. Může za to přílišná benevolence, nebo naopak přílišná zkostnatělost. „Co byl komunismus a nacismus ve 20. století, to je dnes homosexualita, ideologie propagující právo na interrupci a islámský fanatismus,“ tvrdí jeden z konzervativních kardinálů a papežových oponentů Robert Sarah.

Brown nabízí fascinující vhled od politických bojů ve Vatikánu. A ukazuje i na jeden paradox: jak silné až autoritativní postavení papeže Jana Pavla II., který byl konzervativní v otázkách společenského a sexuálního uvolnění, položilo zároveň systémové předpoklady a mechanismy i pro liberální kroky papeže Františka.

Reklama
Reklama