pondělí 24. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Reuters tvrdí, že francouzské prezidentské volby ukazují zatím nejzřetelněji nový rys západní demokracie, konec stranické politiky. Jasně to ukázal už loni na podzim Donald Trump, který sice formálně kandidoval za americké republikány, ale ve skutečnosti nejdřív celou stranu převálcoval a ponížil, často na účet zasloužilých stranických kandidátů, jakým byl Jeb Bush. Na opačném konci neměl k podobnému výsledku daleko Bernie Sanders, který se rovněž stal “demokratem” čistě účelově krátce před volbami, když předtím většinu politické kariéry působil jako nezávislý senátor.

Ve Francii bylo nedělní první kolo zesíleným opakováním téhož. Jistě, Marina Le Pen stojí v čele “rodinné” strany sahající zpět několik desetiletí. To se tradičnímu stranickému pojetí blíží, ale zároveň je jasné, že Národní frontu - alespoň zatím - nelze právě oddělit od fenoménu rodiny Le Penových. Není to rozhodně klasický politický subjekt definovaný kolektivním zájmem.

Reklama
Reklama

Jean-Luc Mélenchon a Emmanuel Macron ale představovali nový trend v plné síle. Hrdý trockista Mélenchon svoje hnutí Nepoddajná Francie (France Insoumise) založil terpve vloni. V kampani žádal divoké věci: obrovský stimulus, zastřešení příjmů pro nejbohatší a ve své skepsi k Evropské unii se přiblížil k Marine Le Pen tak blízko, že bylo těžké najít rozdíl. Mélenchon ostatně zcela a veřejně odmítl jakékoliv dělení na pravici a levici - je to možná první evropský politik, který otevřeně žádal, aby byl označován za populistu (řekněte něco takového třeba českým Realistům a začnou vám okamžitě klást “sofistikované” otázky typu: Co je to populista, definujte to prosím. Mélenchon to ví; populista je on a je na to hrdý).

Emmanuel Macron, head of the political movement En Marche !, or Onwards !, and candidate for the…
Emmanuel Macron • Autor: REUTERS

Macron rovněž v kampani kopal v podstatě jen sám za sebe. Měl vágní program, v podstatě opak toho, co říkali Le Pen nebo Mélenchon, i on opakovaně odmítal pravicovou a levicovou nálepku - politika se teď podle něj dělí pouze na “zavřenou”, tedy v podstatě obranný postoj proti globalizaci včetně EU, a na “otevřenou”, která oslabování hranic vítá a kterou ve francouzském kontextu představuje on. Připomeňme si, že podobně mluvil už před lety Tony Blair, ale ten se ještě stále opíral o klasickou politickou stranu (labouristy) a tvářil se, že reprezentuje stranické zájmy.

To už dnes podle Reuters neplatí. “Noví političtí selfmademani symbolizují pouze individuální slib voličům a program, nikoliv něco, co vychází ze stranické politiky,” píše Reuters. “Strany voliče žádaly o důvěru s tím, že byly založeny aktivistickými skupinami, aby prosazovaly jejich sociální a ekonomické zájmy. Noví individualističtí kandidáti naopak žádají o důvěru proto, že z žádné strany nepocházejí, nebudou prosazovat stranické zájmy a zcela a bez jakýchkoliv omezení se oddají zájmům veřejnosti.”

Dodejme, že tenhle přístup je jako stvořený pro prezidentské volby - a že v těch parlamentních pak zjevně nastupuje za záda kandidáta jakási pseudostrana/hnutí. V zcela zapadají do ducha doby neschopnost či neochota českých stran postavit stranického prezidentského kandidáta, stejně dominance Andreje Babiše a jeho osobní pseudostrany v průzkumem před parlamentními volbami.

Čtěte také: Francii možná čeká paralela s hnutím ANO

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Ovlivňují teroristické útoky výsledky voleb? Na první pohled je odpověď jasná: nálada se prudce změní, společnost zachvátí panika, ve výhodě jsou strany, které mají v agendě ochranu hranic, posilování domácí bezpečnosti a protimigrační politiku. Po teroristickém útoku před prvním kolem francouzských voleb tomu také titulky odpovídaly. Teroristický útok by mohl pomoci Marině le Pen, napsal Newsweek. I Donald Trump poznamenal, že teroristický útok “pravděpodobně pomůže” šéfce Národní fronty, protože “je nejsilnější v otázce ochrany hranic a nejsilnější v tom, co se ve Francii skutečně děje”.

Dnes už víme, že teroristický útok Le Pen nepomohl, její výsledek byl dokonce o něco slabší, než předvídaly průzkumy. V prvním kole zvítězil s náskokem zhruba 900 000 hlasů Emmanuel Macron, který je programově pravým opakem své národovecké soupeřky.

Reklama
Reklama

Časopis The Atlantic se na problém dívá důkladněji.  Rychle dochází k názoru, že na podporu běžně rozšířeného názoru, že teroristé nahrávají populistickým, pravicovým a konzervativním stranám, vlastně není mnoho dat. Útoky ve Francii v roce 2015 a 2012 rozhodně s předpokládaným výsledkem neudělaly vůbec nic.

Zřejmě nejkřiklavější případ, kdy teroristický útok skutečně dramaticky zasáhl do voleb, nabízí tragédie v Madridu v březnu 2004. Při útoku na příměstské vlaky tehdy ve Španělsku pár dní před volbami zahynulo 192 lidí. Všeobecně se tehdy předpokládalo, že  ve volbách zvítězí pravicová Partido popular (PP) tehdy dosluhujícího premiéra Aznara. Po útocích se ale Španělsko otřáslo, v ulicích propukly demonstrace a vítězem voleb se celkem překvapivě stal socialista José Zapatero a jeho PSOE.

https://www.youtube.com/watch?v=WLB3DVNQ9L4

Autor menu byl před lety ve Španělsku u toho, o dění psal reportáže a může potvrdit to, co tvrdí The Atlantic - že to tehdy bylo trochu složitější. Problém byl v tom, že Aznarova vláda se přidala do koalice George W. Bushe pro válku v Iráku a tento krok byl ve Španělsku hluboce nepopulární. V ulicích demonstrovaly milióny Španělů, autor na vlastní oči viděl stotisícovou demonstraci v Granadě (údaj policie), která má tři sta tisíc obyvatel.

Vláda pak následně naštvala voliče ještě během katastrofy ropné lodi ve vodách Galicie, velká část veřejnosti ji podezírala, že zatajovala informace. Když pak explodovaly madridské vlaky, Aznar a spol. zřejmě ze strachu, že si islamistický motiv útoků voliči spojí s iráckou intervencí, sveřepě tvrdili, že čin spáchali baskičtí separatisté z ETA. Na svém postoji vláda trvala i v okamžiku, když už bylo celkem jasné, že tomu tak není. V tu chvíli teprve propukly demonstrace, voliči přečetli chování vládních špiček jako další lhaní a poslali je od válu.

The Atlantic dodává, že průzkumy již před útokem ukazovaly, že se náskok lidovců rychle snižuje, socialisté tedy z různých důvodů měli vítr v zádech tak jako tak. I když teroristické útoky možná nakonec skutečně zvrátily výsledek, fungovaly v podstatě tak, že jenom podpořily a posílily trend, který již byl nastolen i bez nich. Španělská pravice by snad bez útoku volby těsně ustála, ale nebylo to tak, že by tragédie otočila politický vývoj vzhůru nohama.

Teď ve Francii, kdy se jednalo o podstatně méně spektakulární útok, se politická scéna rozhodně nijak neotřásla. The Atlantic dodává, že “teroristické útoky se staly tak běžnými, že veřejnost alespoň nad těmi menšími už jenom krčí rameny. Vidíme to i na finančních trzích, které už sotva registrují i útoky středního rozsahu”. Takže se vlastně zdá, že aspoň pokud jde o terorismus, chovají se voliči vlastně rozumněji, než by se čekalo.

Reklama
Reklama