středa 12. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„K tomu nikdy nedojde!“ komentoval před dvěma týdny prezident Spojených států Trump zprávu, že Severní Korea je blízko sestrojení rakety schopné donést jadernou bombu nad americká města. Tohle „nikdy“ ale trvalo jenom šest dní.  Úspěšný test mezikontinentální balistické střely demonstroval všem, že režim v Pchjongjangu může svých minimálně dvanáct, ale možná mnohem víc jaderných hlavic rozsypat daleko po světě.

Trump na tu zprávu odpověděl pohrůžkou, že Amerika se Severokorejci zatočí vojensky, později ale tón zmírnil. Jak totiž píše New York Times (a jak se psalo i v této rubrice poslední červnovou středu), je to stará písnička: dědičný režim brutálních Kimů je těžké krotit silou, když víme, jak strašlivé následky může i zprvu velmi omezený konflikt mít. „Pro naprostou většinu lidí na planetě by to pravděpodobně bylo nejstrašnější válečné střetnutí, jaké si dokážou představit,“ komentoval možný souboj s Pchjongjangem americký ministr obrany Jim Mattis.

Reklama
Reklama

Naposledy se Spojené státy vážně zabývaly myšlenkou útoku proti Severní Koreji v roce 1994; tehdejší ministr obrany William Perry vyzval armádu k přípravě plánů na „chirurgicky přesné“ zničení tamního jaderného reaktoru. Nakonec však z věci sešlo - už tehdy vyšlo najevo, že operace by mohla spustit válečný střet s konečným součtem mnoha set tisíc mrtvých. A to bylo deset let před prvním severokorejským atomovým testem; dnes, s bombami připravenými v podzemních skladištích, by to mohly být úplně jiné počty. Kim varuje, že na jakýkoli pokus Američanů ochromit preventivním úderem jeho zbrojní arzenál odpoví odpálením jaderných hlavic.

Čtěte také: Kimovy rakety brzy doletí do Los Angeles

Řada expertů tyto výhrůžky zpochybňuje. Berou severokorejského diktátora jako muže, který si chce především zachovat moc a netouží po sebevraždě, takže nerozpoutá HNED v prvních hodinách americko-jihokorejského úderu celosvětové jaderné kataklyzma. Nicméně jak rozebírá New York Times, na bolení hlavy stačí tahle situace i bez hlavic.

Zhruba polovina obyvatel Jižní Koreje žije dnes ve vzdálenosti do 80 kilometrů od hranice rozdělující původně jednotnou zemi. V této oblasti jsou také všechny klíčové instituce pro jihokorejskou vládu a byznys včetně desetimilionového hlavního města Soul. Na to vše míří ze severokorejské strany 8000 děl a raketometů rozestavěných bezprostředně za tzv. demilitarizovanou zónou. Podle analytiků může tahle artilerie vypálit 300 tisíc střel během první hodiny protiútoku. Většina těchto zbraní má sice dostřel od pěti do deseti kilometrů, nicméně zhruba 1000 raketometných systémů dostřelí až do Soulu i za něj.

Jaké škody tento arzenál způsobí, je odvislé od počtu děl, která uvedou Severokorejci do stavu okamžité reakce, a od kvality munice. Když před sedmi lety Kimovo dělostřelectvo odpálilo 170 střel na sporný ostrov v Jihokorejském moři (a zabilo tam čtyři jihokorejské občany), zjistili později vojenští analytici, že zhruba čtvrtina nábojů nevybuchla. Experti vojenského výzkumného institutu Nautilus proto odhadují, že první hodina „preventivního“ konfliktu s Kimovým režimem by na jihokorejské straně přinesla ztrátu 30 tisíc civilních životů.

Na základě úspěšnosti americké protidělostřelecké obrany ve válce v Iráku pak Nautilus odhaduje, že za každou hodinu bojů by Severní Korea mohla ztratit zhruba jedno procento své artilerie. Takže za tři čtyři dny by mohlo teoreticky být po všem, pokud samozřejmě Kim nedojde k závěru, že už stejně nemá co ztratit a neodpálí jaderné či biologické zbraně.

Severní Korea
Severní Korea; ilustrační foto • Autor: REUTERS

Když k tomu nedojde, pak celkové škody a ztráty preventivního úderu závisí na schopnosti Jižní Koreje dostat své obyvatele rychle do bezpečí. S rostoucím počtem zničených děl na Severu a ukrytých lidí na Jihu by mohl počet obětí klesat hodinu od hodiny. Ale i tak jde o vysoká čísla. V případě, že Sever nebude pálit jen na vojenské cíle, ale půjde mu o plošné rozsévání zkázy, přinesou první válečné dny podle Nautilu zhruba 300 tisíc civilních obětí.

V samotném Soulu je pro případ válečného střetu připraveno 3300 bombových krytů schopných podle radnice pojmout všech 10 milionů obyvatel. V kraji kolem hlavního města je dalších 3700 krytů a jako možný úkryt pro případ války jsou konstruována i všechna železniční nádraží v oblasti. Otázkou samozřejmě je, jak by tyhle úkryty a nástup do nich fungovaly v praxi - ve zmatku a chaosu bombardování.

Podle kritiků si jihokorejská společnost na výhrůžky severního souseda zvykla a hrozby bagatelizuje. Úředně nařízený nácvik poplachu se odehrává jen pětkrát ročně a jde v podstatě o zbytečné akce, kdy lidé spořádaně opustí kancelářské budovy, postojí chvíli před nimi a za deset minut je po všem. Většina občanů přitom nemá ani potuchy, kde je nejbližší opravdový kryt.

Stejně tak pouze minimum lidí skladuje doma doporučené množství pitné vody a jídla. A dva miliony plynových masek, jejichž nákup avizuje vláda, nemohou ani v nejmenším ochránit před chemickým útokem většinu populace. „Takže prvních dvaasedmdesát hodin,“ citují New York Times guvernéra provincie kolem hlavního města Nam Kyung-pila, „se o sebe a záchranu svého života musí postarat každý sám a být na to připraven.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Mimořádně zajímavý spor bude zanedlouho rozhodovat americký Nejvyšší soud. Jeho členové souhlasili, že se budou na podzim zabývat otázkou, která by mohla mít dalekosáhlé dopady pro celou zemi. A přestože si na rozhodnutí počkáme, otázka již mocně rezonuje (nejen) americkým tiskem.

Jde o to, zda může poskytovatel nějaké služby odmítnout zákazníka, přestože mu to jinak antidiskriminační zákony zakazují, a to s odvoláním na svobodu náboženského vyznání a svobodu projevu. Konkrétně jde o případ coloradského cukráře Jacka Philipse, který v roce 2012 odmítl upéct svatební dort páru homosexuálů chystajících svatbu. Argumentoval tím, že jiné produkty (třeba narozeninový dort) jim rád připraví a prodá, ale servis pro ceremonii, která odporuje jeho náboženskému přesvědčení, zkrátka nemůže poskytnout.

Reklama
Reklama

Charlie Craig and David Mullins, kteří si dort přišli objednat společně s Craigovou matkou, se ovšem obrátili se stížností na úřady státu Coloradu, a ty jim daly za pravdu: podle tamní legislativy (podobná platí ve dvaadvaceti státech USA) nesmí poskytovatel služby zákazníky odmítat na základě jejich rasy, pohlaví, náboženského vyznání nebo sexuální orientace.

Philips raději přestal ve svojí cukrárně vyrábět svatební dorty, aby nařízení nemusel vyhovět, a pustil se do právní bitvy. Argumentuje tím, že na jeho straně stojí americká ústava (její první dodatek zaručující svobodu vyznání a projevu) - a ta je legislativě jednotlivých států nadřazená.

Čtěte také: Svět se po stejnopohlavních svatbách nerozpadl

Zajímavé je, že Philips se neodvolává jen na svobodu vyznání, ale také na svobodu projevu. Společně se svými právníky tvrdí, že pečení dortů je tvůrčím vyjádřením jeho názorů, a že by tedy měl mít prostor svobodně se vyjádřit. Tomu odpovídá podle něj i další práce, kterou coby cukrář odmítá: dělat výrobky obsahující alkohol i dorty s tématikou Halloweenu či „ateistické“ (autorka menu má trochu potíž si představit, jak takový ateistický dort vypadá).

A dále on a jeho právníci argumentují tím, že stát by zřejmě nenutil černošského cukráře, aby pekl dort pro bílé rasisty, nebo muslimského cukráře vyrábět sladkosti napadající Korán, pokud by si jej objednali křesťanští extremisté. Jak v této souvislosti upozorňuje britský týdeník The Economist, Nejvyšší soud vskutku opakovaně konstatoval, že první dodatek ústavy mimo jiné zaručuje, že stát nemůže nutit občany, aby projevovali názory, s nimiž nesouhlasí.

Na straně druhé straně stojí argument, že pokud Nejvyšší soud dá Philipsovi za pravdu a soudci potvrdí názor, že provozování obchodu je formou kreativního vyjádření, otevře tím dveře další diskriminaci, a to nejen gayů a leseb, a to nejen v cukrárnách, ale i v dalším širokém spektru služeb. Provozování restaurace nebo květinářství lze podle této logiky rovněž považovat za tvůrčí činnost; a malých firem s méně než dvaceti zaměstnanci je v USA asi pět milionů.

Magazín Quartz dále upozorňuje, že s podobnými argumenty se pokoušely konzervativní kruhy zastavit snahy o odstranění rasové segregace v šedesátých letech. Ať už se tedy Nejvyšší soud rozhodne jakkoliv, bude mimořádně zajímavé debatu dál sledovat.

Reklama
Reklama