Federalizace Ukrajiny pod hlavněmi samopalů

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vyzval o víkendu k „federalizaci Ukrajiny“. Člověka hned napadne, že vůbec první navrhl federalizaci Ukrajiny český prezident Miloš Zeman, a to před čtrnácti dny. 

Než ale označíme pana Zemana za agenta velkoruských zájmů, který je horlivější než sám „jeho pán“, přiznejme mu, že myšlenku federalismu navrhuje i Evropské unii. Když nebudeme na českého prezidenta zlí, budeme si myslet, že to s Ukrajinou snad řekl proto, že je pro něj federalismus vlastně lékem na leccos.

Jedna věc je ale mluvit o federalismu jako o cestě pro Evropskou unii, kde je Česká republika řádným členem, věc druhá je navrhovat federalistické uspořádání cizímu suverénnímu státu, kterému zrovna Rusko anektovalo část území. Avšak zpět k myšlence federalismu pro Ukrajinu. V první řadě by bylo dobré, kdyby si myšlenku federalismu osvojili nejprve sami Ukrajinci, kteří si sami nejprve prodiskutují a oddebatují, co federalismus vlastně je a není, jestli je pro ně vhodný a v jakém harmonogramu či podobě ho budou zavádět.

Pokud o federalismu pro Ukrajinu diskutují americký a ruský ministr zahraničí, je to trochu zvláštní a leckomu to může zavánět Mnichovem nebo Jaltou. Abychom ale nekřivdili ani Američanům: nevíme, jestli tuto diskusi vůbec připustili, patrně ne, spíše to vypadá, že známe pouze oficiální stanovisko ruské strany.

První věc, která je nepřípustná, je diskutovat o federalizaci Ukrajiny s ruskými jednotkami šikujícími se na ukrajinské hranici. To je vlastně to samé jako referendum o připojení Krymu k Rusku pod hlavněmi ruských samopalů. 

S Krymem můžeme pokračovat. Přistoupíme-li na to, že uspořádání Ukrajiny je něco, o čem budou spolurozhodovat velmoci, pak stanovisko Západu musí být: budiž, ale Krym v této federaci zůstane jako její nedílná část. Je jasné, že by se teď Rusko chtělo tvářit, jako že Krym je už odbytá a vyřízená záležitost, ke které není třeba se již vracet, a chtělo by teď o Ukrajině jednat s čistým stolem. To je ale také nepřijatelné.

Federalismus může vznikat dobrovolným slučováním států, a nebo naopak rozvolňováním unitárního státu. Otázka ale také je, jaký má kdo úmysl. Někdo mluví o federalismu proto, že chce vytvořit stabilnější a efektivnější strukturu fungování státu, někdo jiný – v našem případě Rusko – mluví o federalismu proto, že chce destabilizovat a vytvářet potenciál pro autonomii, která bude chtít stále víc autonomie, až se odtrhne úplně. 

Podívejme se na Skotsko; to čemu se říká v Anglii federalismus, tedy přidávání pravomocí parlamentům ve Skotsku a Walesu, má svou dynamiku a možná to nakonec skončí úplným odtržením Skotska. Rusům jistě nejde o efektivnější ukrajinské vládnutí, ale o to, aby do vývoje Ukrajiny či minimálně některých jejích částí mohli co nejvíce mluvit a aby ho mohli ovlivňovat. 

Dvojčlenné federace jsou potenciálně méně stabilní a udržitelné než vícečlenné federace, o tom by mohli Češi a Slováci vyprávět. Ukrajinská federace by asi nebyla dvojčlenná, ale určitě by rýsovala linii mezi oblastmi, kde se mluví převážně rusky a kde ukrajinsky, což by asi stabilitu do budoucna zrovna nevytvářelo.

Ruský návrh jde tak daleko, že žádá přímé volby lokálních ukrajinských gubernátorů, což je paradoxně něco, co Putin sám v Ruské federaci zrušil, a gubernátory si raději jmenuje sám. Pozoruhodné je i to, že Rusko chce, aby samostatné ukrajinské regiony měly právo veta v otázkách národní bezpečnosti. Přitom právě otázky obrany a národní bezpečnosti jsou ve všech federacích světa výhradně zodpovědností centrálních orgánů.

Jedna věc je přislíbit jazyková práva ruskojazyčným občanům, druhá věc je dávat nyní nějaké sliby, že Ukrajina nevstoupí ani do NATO, ani do EU nebo že zůstane neutrální. Západ musí trvat na tom, že je věcí Ukrajinců, jaká Ukrajina bude, zda federalizovaná, centralizovaná nebo ještě úplně nějaká jiná.

Další podmínkou k zahájení diskusí o čemkoli je odzbrojení místních milic a přítomnost zahraničních pozorovatelů a mírotvorců. Pak se teprve může mluvit třeba o federalismu a nebo i o lecčem jiném.

Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus, poslechnout si lze zde