REPORTÁŽ: Jak piloti dronů vedou válku proti Putinovi

Denis Zacharov má dva životy, které se pravidelně střídají. První trvá vždy jeden a půl dne a Zacharov ho stejně jako právě nyní tráví v třípokojovém panelákovém bytě v obci Borová, sedmnáct kilometrů od fronty, kde už řadu měsíců probíhají těžké boje mezi Ukrajinci a Rusy. Snaží se tu většinou pohodlně vyspat, znovu nabrat sílu, má tady k tomu vše, co potřebuje: postel, kuchyň, kde si může uvařit, činky na posilování a dózy s proteiny pro doplnění energie. Vedle nich leží několik útočných dronů, další – průzkumné – jsou zatím v nerozbalených krabicích. Právě ty Zacharov potřebuje ke svému druhému životu, který začne už za pár hodin.

Dneska odpoledne s nimi podnikne tak jako už mnohokrát předtím cestu, kterou dobře zná. Drony naloží do obrněnce, obleče si neprůstřelnou vestu a na záda si přehodí batoh s jídlem na dva a půl dne. Tak dlouho bude bojovat v nedalekých zákopech v nulté linii, odkud bude drony útočit na nepřítele. Když bude mít tak jako dosud štěstí, vrátí se zase za šedesát hodin do svého přechodného útočiště v týlu. A pak zase znovu dokola. Denis Zacharov je voják jako každý jiný, jen jeho ruce se liší. Má je jemné, bez jediného šrámu. Jeho zbraň mu je neopotřebovává. Ale každým dotykem počítače nebo dálkového ovladače mění způsob, jakým lidstvo válčí.

Proto jsem tady

Jestli si může být Zacharov (35) něčím jistý, tak je to fakt, že nikdy přesně neví, jaký úkol na frontě dostane. Může jich být celá škála. Průzkumníci z jeho jednotky třeba při pohybu v terénu zjistí, kde se zrovna nachází nepřítel nebo kde má maskovanou vojenskou techniku, a dají o tom Zacharovovi šifrovanou zprávu. Ten pak navede jeden ze svých útočných dronů na dané místo a shodí na něj výbušniny. Ohledávání krajiny provádí i sám Zacharov, používá k tomu špionážní drony, se kterými krouží nad terénem, v němž hledá nepřátele schované v remízkách, za krajinnými nerovnostmi nebo v zákopech. Ve volných chvílích pak různě poškozené drony opravuje.

„Je to hodně proměnlivá práce, ale vlastně je to i rutina,“ říká Zacharov. Většinou sedí na stoličce ukrytý v zákopu pod zemí a upřeně sleduje monitor notebooku, na který drony přenášejí vše, co svými kamerami snímají. Stačí přitom, aby Zacharov v ne úplně ostrých a jasných záběrech něco přehlédl a pro něj i kolegy kolem to může mít fatální následky. Dronovodiči pracují s jednoduchou statistikou. Ruské ztráty jsou obecně třikrát vyšší než ukrajinské. Tři zabití nebo zranění ruští vojáci znamenají jeden zachráněný ukrajinský život.

 „Dostal jsem jich hodně,“ říká ke své bilanci Zacharov. Ještě ze začátku války pracoval v Kyjevě jako novinář, pak mu nicméně podle jeho slov došlo, že psát o zločinech Rusů už nestačí, že jestli chce svoji zemi ubránit, musí se chopit zbraně i on. „Vítězství je v mých rukách, proto jsem tady,“ říká.

Nejdřív absolvoval základní výcvik a pak jeho velitel rozhodl, že bude v jeho jednotce pracovat s drony. Následovalo specializované školení a po něm Zacharov začal „létat“. S drony vystřídal různá místa, bojoval s nimi mimo jiné u donbaského Vuhledaru, kde i díky bezpilotníkům ztratili Rusové hodně tanků. Později byl převelen blíže k druhému největšímu ukrajinskému městu Charkovu, Rusové se tam snaží intenzivně prolomit ukrajinskou obranu poté, co Ukrajinci oblast během své úspěšné ofenzivy před rokem a půl osvobodili.

Jednou ze znovudobytých obcí byla i původně sedmitisícová Borová, kam byli Ukrajinci před válkou zvyklí se jezdit rekreovat. Ne přímo do města, ale do zdejší krajiny u temně modré řeky Oskil s hlubokými borovými lesy v jejím okolí. Rádi tu rybařili, koupali se, relaxovali. Dnes nic takového není možné, Rusové dali do lesů miny, především se však kvůli blízkosti fronty proměnila sama Borová na město plné ukrajinských vojáků. Polovina obyvatel odsud odjela, někteří do většího bezpečí dále od fronty, další – jako například původní obyvatelé Zacharovova současného bytu – na druhou stranu barikády do Ruska. „Byli to kolaboranti, a když jsme Borovou znovu osvobodili, odešli s nepřítelem,“ říká Zacharov, do jehož řeči se pravidelně ozývají výbuchy a dunění z fronty. „Tady v bytě to není bezpečnější než v improvizovaných kasárnách, které tu také jsou. Rozhodně je to tu ale pohodlnější,“ doplňuje ke svému útočišti.

Ještě minulý rok bylo pro Ukrajince nejdůležitější zbraní dělostřelectvo, když se jim však ztenčily zásoby granátů (Rusko vyrábí dvě stě padesát tisíc granátů do děl měsíčně, což je třikrát víc, než má k dispozici Kyjev), předstihly ho dostupnější drony. Jejich prostřednictvím Ukrajinci dnes podle odhadů likvidují 75 procent ze vší ruské zneškodněné techniky, ale také hodně živé síly: jeden ukrajinský dron dokáže za měsíc vyřadit z boje až sto ruských vojáků. Aby s nimi další ukrajinští vojáci dokázali pracovat podobně jako Zacharov, jsou jim k dispozici trenéři jako Serhij Ristenko. 

To by je dostalo

„Dneska to musíme zrušit, je zataženo a dost fouká,“ klikne nám chvíli před odjezdem do jednoho z výcvikových míst za Kyjevem zpráva od prostředníka, jenž nám domlouvá schůzku s učiteli budoucích dronovodičů. Druhý den svítí slunce, počasí je ideální, vojenští nováčci jsou už od rána na místě a jejich tréninku tentokrát nic nebrání. Jsme na rozlehlé louce se dvěma průhlednými stany ve tvaru iglú, v každém sedí několik vojáků, koukají na displej v černém kufříku před sebou, jeden ťuká na klávesnici a druhý velmi jemně a opatrně pracuje s hýblaty na dálkovém ovládání dronu.

O sto metrů dál na základě jejich elektronických pokynů stoupají ze země drony s označením R-18, které se pokoušejí navádět na cíl. Jde o poměrně úzkou trubku zaraženou do země, nad kterou z výšky několika desítek metrů nalétávají a snaží se do ní postupně za sebou trefit třemi atrapami výbušnin. „To by je dostalo, minimálně by byli od výbuchu zranění,“ komentuje s potěšením první shoz instruktor Ristenko, když se munice zabodne zhruba dva metry od trubky. Dalším se ale už tak nedaří, a tak Ristenko a jeho tým s vojáky probírají, co měli udělat jinak: naletět ještě blíže nad cíl, lépe ho zaměřit, nebýt netrpělivý.

„Jasně že to jde líp mladším klukům, kteří mají zkušenost třeba s počítačovými hrami. Ti nám tu pak někdy říkají, tohle přece už známe. Makají na sobě, baví je létat s něčím skutečným a zúročovat to, co mají nalétáno tak nějak virtuálně,“ říká Ristenko. I on sám měl předtím, než se stal dronovým instruktorem, zkušenost s létáním, a to přímo s drony. Před válkou pracoval ve filmové branži, různým produkcím snímal z výšky jejich práci na place, třeba pro reklamní účely. Ve volném čase pak se svým dronem kroužil nad Kyjevem a z dechberoucích snímků sestavil knížku s názvem Kyjev ze vzduchu.

Na výcviky dronových pilotů dnes podle Ristenka není tolik času, kolik by bylo nezbytné, protože vojáci jsou rychle potřeba na frontě. Ristenko je obvykle učí dva týdny, frekventanty si nevybírá, kdo sem půjde, je na rozhodnutí velitelů jednotlivých jednotek. Někdy tu – jako třeba dnes – nejsou jen nováčci, ale dovednosti si tu prohlubují i zkušenější dronovodiči, kteří byli dlouho na frontě, ale kvůli enormnímu vypětí byli na nějakou dobu staženi do týlu. „Tamhle v tom stanu jsou kluci z Avdijivky,“ ukazuje Ristenko ke skupině vojáků, kteří po dlouhých bojích nedávno ustoupili z Rusy obklíčeného ukrajinského města.

Dron R-18, se kterým právě létají, byl vyvinutý ukrajinskou neziskovkou Aerorozvědka, která v roce 2016, dva roky poté, co Rusko poprvé napadlo Ukrajinu, zahájila program vývoje vlastních bezpilotních letadel. R-18 je poměrně velký, má osm vrtulek a dokáže leccos. „Funguje jako průzkumník, umí sledovat, doručovat náklad a samozřejmě házet munici. Používám ho na ničení techniky, likvidaci různých vojenských opevnění anebo skladů s municí,“ říká Ristenko. Většinou nese protitankové granáty nebo různé bomby, přesnost zásahu je jeden metr čtvereční z výšky tři sta metrů.

Stříbro počká

Stejně jako dronovodiči se během pokračující války zlepšují i jejich drony. Zatímco na začátku byly pro Ukrajinu klíčové turecké drony Bayraktar, kterými Ukrajinci zastavovali postup ruské těžké techniky (obrněnců a dělostřelectva), dnes jsou tehdejší modely oproti vyvinutým novějším typům dávno zastaralé. Jsou příliš pomalé, nevydrží tak dlouho ve vzduchu a dronovodiči říkají, že létat s nimi je jako létat s aeroplány z první světové války. „Vývoj jde hrozně dopředu,“ popisuje v kavárně v centru středoukrajinského Žytomyru Evžen Podtikov, který pracuje jako trenér v nedalekém největším výcvikovém centru dronovodičů na Ukrajině. „Důležité přitom je nepropadnout pocitu, že už jsme dosáhli v téhle oblasti vrcholu a o dronech už všechno víme. Kdo ustrne, prohraje,“ říká Podtikov.   

Současné drony, uvádějí experti, létají třikrát rychleji než jejich dva roky staří předchůdci, také třikrát dál doletí (i více než tisíc kilometrů do hloubky ruského území), mají v sobě zabudované chytré systémy, s jejichž pomocí se navzdory elektronickému rušení signálu nepřítelem dokážou vrátit na základnu. „Jak se válka bude kvůli nasazení dronů dál vyvíjet, nikdo neví, protože nevíme, kam až nás inovace dostanou. Jisté je, že nikdy jsme neměli takový přehled na bojišti jako dnes,“ říká Podtikov.

To může hlavně v rovinatém prostředí momentálně dělat válku statickou, obě strany hned vědí, co podniká ta druhá, pošlou tam drony a ty jakýkoli větší průnik zneškodní. V posunu dál od hrozícího patu hraje podle Podtikova významnou roli nejen technologický rozvoj, ale i „zápal a nasazení“. A ten tady rozhodně nemají jen ti, kteří drony používají v akci.

Nevytopený ateliér s policemi a lavicemi z nahrubo opracovaného dřeva, s vyskládanými dlátky a kladívky a svářečkami, na židlích i stěnách pokojové květiny, to všechno prozrazuje pracovnu šperkařky a zlatnice. Přesně tou Violetta Olejnik (28) je, ale poslední čtvrtrok není v její pracovně po žádném prstenu nebo náhrdelníku ani stopy. Udělaly místo dronům, přesněji jejich nejmenšímu typu FPV, které mladá umělkyně v Černovicích, městě na jihu Ukrajiny nedaleko rumunských hranic, montuje. Místo odlomků stříbra se tu povalují baterie, základní rámy dronů a drátky a kabílky v různobarevných bužírkách.

Violetta Olejnik má za sebou dlouhou politickou historii, v osmnácti letech jela s bratry do Kyjeva na revoluci, která v roce 2014 svrhla proruského prezidenta Janukovyče, starší bratři pak bojovali ve válce, která následovala po ruské anexi Krymu a části Donbasu, a i teď její nejbližší mužští příbuzní – oba bratři i otec – bojují na různých místech východní Ukrajiny. Violetta při přemýšlení, jak by mohla k boji přispět ona sama, nakonec došla k dronům.

„Před dvěma lety, na začátku války, byly drony něco bláznivého a hodně speciálního, pro laika úplně nepřístupného,“ vzpomíná. To se změnilo. Díky bleskurychlým inovacím a zlevňování se v létě roku 2023 stal z FPV dronů celoukrajinský bojový trend. Olejnik si uvědomila, že má zručné ruce, trpělivost a spoustu náčiní k tomu a že dronová branže je pro ni ideální místo. Hledala, kde se jejich sestavování naučit, a 1. prosince loňského roku opustil její ateliér první dron: zamířil k brigádě na východ, kde slouží její rodina. Když s ní mluvíme, právě dokončuje dron číslo třicet tři.

Domácká výroba dronů se dnes děje po celé zemi. V každém velkém městě jsou stovky lidí, kteří drony montují na domácím ponku a posílají (zpravidla) spřáteleným vojákům. Političtí lídři k tomu své spoluobčany povzbuzují. Má to ale háček, který se jmenuje kvalita. Dron je „jednoduchá a levná“ zbraň, jež ničí mnohonásobně dražší ruskou techniku, ale její sestavování není primitivní skládanka. Vojákům chodí na frontu i kusy, které přestanou fungovat v mírné zimě nebo nejsou spolehlivé a špatně se ovládají. Každý domácký dron proto vojáci musí testovat, a to bere čas a energii.

Drony Violetty Olejnik se podle slov jejich tvůrkyně už testovat nemusí, její vojáci už jí prý věří. Zní to jako samochvála, ale osobní návštěva v ateliéru a nahlédnutí do šperkařčiny práce dávají těm slovům důvěryhodnost. Violetta umí pracovat s kovem, ví, kterou část má svařit doma a kterou tady v ateliéru, protože různé teploty znamenají jinou pevnost a pružnost svaru. Má vyhlídnuté pole za městem, kde každý svůj dron testuje, jestli program v jeho čipech funguje správě a je dobře ovladatelný. Její výrobky jsou kvalitní. Unesou až tři kilogramy výbušniny, a to už je nálož, které neodolá žádný současný tank. Soupis zničené techniky a zabitých nepřátelských vojáků si nedělá. Prostě jen chce, aby ti její vojáci měli spolehlivé a dobré vybavení.

Občas vyrobí i nějaký šperk, jako před válkou, aby ho moha vydražit, peníze přihodit k sumě získané ve sbírkách a darech a vydat se na čínské e-shopy, ze kterých pochází všechny součástky jejích dronů. Po návratu k řemeslu se jí ještě nestýská. „U žádného prstenu nikdy nevíte, jestli se povedl. Je to hrozně nejisté, jak se vlastně pozná krásný šperk? Ale drony, ty jsou jednoduché. Na krásu se nehledí, krásný dron je ten, který splní svoji funkci,“ popisuje.

Má své drony ráda? „Asi… ano,“ směje se Violetta. „Ale jména jim nedávám. Mám ráda tu práci, neustálé zlepšování, pravidelné hovory s vojáky, kteří mi říkají, co vylepšit nebo co zkusit jinak,“ říká. Na závěr žádá, jestli bychom mohli zamlčet, kde její ateliér přesně je: „Rakety se nebojím, Černovice jsou nejklidnější velké město na Ukrajině, ale i tady se pohybují diverzanti, snaží se o sabotáže, vyhazují koleje do vzduchu a tak. Tihle lidé nemusí vědět, kde pracuju.“ 

Vůbec nevíte, co vás čeká

Na Ukrajině pracují tisíce domácích dronovýrobců a stovky jakýchsi manufaktur, už trochu pokročilejších továrniček, odhaduje v rozhovoru s Respektem poslanec Rostyslav Tistyk z vládní strany Sluha národa. Právě se vrátil z jednoho úseku fronty od své spřátelené lvovské brigády, které doručil čerstvou dodávku útočných i průzkumných dronů. Tistyk sám žádnou továrničku nevlastní ani nevede, ale přes své kontakty s domácími i zahraničními partnery se snaží využívat svých politických možností a vyjednává dodávky munice i dronů pro armádu.

„Před dvěma lety, na začátku války, byly drony něco bláznivého, pro laiky nepřístupného."

Díky neustálému kontaktu s frontovými jednotkami o potřebách ukrajinského vojska něco ví. A proto také ví, že dronová domácí samovýroba je obdivuhodná, ale nedostatečná. Dokud se nerozjede opravdu masová výroba dronů a ideálně i jejich součástek, a to pod taktovkou státu, nemůže Ukrajina na vyrovnání ruské početní převahy – která panuje i u dronů – pomýšlet. Když ale od počtů odhlédneme ke kvalitě a inovacím, na ukrajinském zbrojařském trhu se děje globálně nevídaná věc.

„Vylepšujeme neuvěřitelně rychle. Protože nemáme žádný čas,“ říkají Viktor Lokotkov a Dmytro Piatrin, členové vedení společnosti Airlogix, další známé firmy z ukrajinského dronového a zbrojařského ekosystému. Jak název napovídá, původně chtěl podnik vyvíjet logistické drony na rozvoz zásilek. V únoru roku 2022 měli majitelé podepsat první smlouvu s jihokorejským partnerem. Těsně předtím ale začala totální ruská invaze a Airlogix se proměnil ve zbrojaře. Jejich průzkumný dron stojí pět milionů korun, ale dokáže přenášet živý a dokonalý obraz na vzdálenost čtyřiceti kilometrů.

Lokotkov s Piatrinem právě vyvíjejí i jeho útočné dvojče, které by bylo schopné samo útočit na vybrané cíle. Vývoj je u konce, proto se scházíme v jednom coworkingovém prostoru v Kyjevě, nikoli v továrně, kde právě panuje režim přísně tajné. „Brzy začnou testy. A pak o tom hodně uslyšíte ve zprávách,“ říkají Lokotkov s Piatrinem. Jedna taková dvojice průzkumník – útočník bude stát kolem půl milionu dolarů. Na poměry světa dronů, kde se ceny strojů pohybují v řádově nižších částkách, se to zdá jako vysoká cena – ale podle obou vývojářů je naprosto skvělá. „Bude působit škody za stovky milionů dolarů, efektivněji, než to dovedeme dnes. To jsou počty vyčerpávající války, ve které jsme,“ říkají experti z Airlogixu.

Rychlý vývoj pokračuje i opačným směrem: v obraně proti dronům nepřítele. Firma Kvertus sídlí v jedné z obyčejných kancelářských budov v hlavním městě. Protiletecké poplachy, které většina města s klidem ignoruje, se tu dodržují. Rozvědka zaměstnancům Kvertusu oznámila, že se v ruských databázích propracovali na „cíl druhého stupně“, což znamená, že když vodiči libovolné ruské rakety dojdou k tomu, že prioritní cíl není možné zasáhnout, pokusí se stočit svou střelu právě na těchto několik stolů, kuchyňku a zasedací místnost.

V té jsou pro návštěvníky na poličkách i podlaze vystaveny důvody, proč se Kvertus ruským cílem stal: nejrůznější zařízení na rušení signálu, matení dronů a jejich elektronickou likvidaci. Kvertus, zjednodušeně řečeno, vyrábí silné vysílače, které dron odetnou od signálu jejich vodiče, případně mu zabrání orientovat se podle družicového signálu GPS a přivodí jeho pád na bezpečné místo.

Jak říká ředitel Kvertusu Serhij Skoryk, firma má před konkurenty z celého světa náskok. I před ukrajinskými kolegy. Jak se shodují všichni oslovení, lidé z ukrajinských firem se znají a spolupracují. Pokud najdou zcela nové technické řešení, podělí se o něj. Konkurují si ale v rychlosti, kvalitě a vynalézavosti výroby.

Dnes se výrobou rušiček zabývá asi patnáct ukrajinských firem, ale Kvertus s vývojem prvního modelu začal už v roce 2017, kdy se jeden ze Skorykových kolegů a další spoluzakladatel firmy vrátili z Číny s věšteckou ideou – drony jsou budoucnost, a mimo jiné extrémně nebezpečná budoucnost, takže obrana před nimi bude velký byznys. „To je pořád pravda. Válka to ukazuje. A stejně – jsem přesvědčený, že si jen málo lidí dokáže představit, jak bude vypadat budoucnost s drony za tři roky,“ říká Skoryk. Například možnosti lidí, kteří budou chtít s drony páchat násilné zločiny, budou ohromné. A jediná ochrana proti tomu budou rušičky.

Teď ale Kvertus vyrábí výhradně pro armádu, její lidé jezdí testovat výrobky přímo na frontu („nejlepší marketing naší firmy je to, že jsem pořád naživu,“ říká s trochu hořkým úsměvem Skoryk). Vyrábí přenosné vysílače, které vypadají jako puška – voják ji namíří na dron a zneškodní ho. A také velké a silné stacionární vysílače, které chrání velitelská stanoviště nebo logistické uzly. „Jednou nám vojáci řekli, že je hezké, že chráníme techniku, ale co lidi?“ vzpomíná Skoryk. A tak vyvinuli rušičkový batoh, který má jeden člen útočné skupiny nebo třeba medik zachraňující raněné na zádech. Je v něm vysílač, a kdo je v jeho blízkosti, je před drony v bezpečí.

Kvertus se rychle rozrůstá, začali s deseti lidmi, dnes jich je sto a výrobu mají na několika různých utajených místech. Růst je nutný, protože i tady platí známá teze téhle války – Rusové mají rušiček víc. Mnohem horších, ale víc. Vynalézavost a kvalita jsou v tenhle moment jediná ukrajinská šance.

Roboti a lidi

Výrobky firmy Kvertus chrání životy ukrajinských vojáků. I ve firmě Airlogix popisují, že podstatná výhoda jejich inovací je bezpečnost jejich „koncových uživatelů“, jak uvádějí ve svém startupovém žargonu – vodiči dronů Airlogixu nesedí na frontě v bezprostředním nebezpečí, ale několik kilometrů od ní. Vylepšit systém navigace a dostat piloty co nejdál od místa bojů je jedním z nejdůležitějších směrů celého vývoje.

Taková válka robotů a od sebe desítky a stovky kilometrů vzdálených lidí se zatím neděje. Ví to nejen Denis Zacharov, ale i další velmi úspěšný dronovodič Arťom, s nímž se setkáváme v Charkově nedaleko ruských hranic. I on se brzy sebere a znovu pojede bojovat k jihoukrajinskému městečku Robotyne, kde bude sedět s ovladačem přímo ve frontovém zákopu a směřovat svůj dron na cíl, kterým nebude robot, nýbrž jiný voják. Arťom vytahuje telefon a pouští video z poslední bojové akce. Kamera na malém FPV dronu osazeném výbušninou ukazuje, jak se stroj řítí na malý náklaďák se sedmi vojáky na korbě. Poslední záběr je několik centimetrů od krku a hlavy jednoho z ruských vojáků. A pak se signál přeruší.