Stále na startu

Jsou tu hrozně zajímaví lidé. Každý řeší změnu klimatu z jiného pohledu. Všichni jsou otevření komunikaci. Všichni přijeli s tím, aby navázali nové pracovní vztahy, novou spolupráci. Vnímám to velmi intenzivně,“ říká analytička Asociace pro mezinárodní otázky Romana Březovská, účastnice letošního klimatického summitu v Glasgow. Zároveň ale vidí i méně přívětivou tvář konference: svět doprovodných akcí, přednášek či debat byl od vlastních vyjednávání letos ještě oddělenější než jiné roky. Kvůli pandemii se mohl uzavřených jednání účastnit omezený počet oficiálních delegátů, ale pozorovatelé a další aktéři mimo státní sektor (třeba neziskovky) často ztratili přístup úplně.

Nebyla to však zdaleka jediná potíž. Pravidelné klimatické summity OSN se scházejí od roku 1995 (tento byl již 26. v pořadí) a mnohdy řeší hluboké rozpory mezi vyspělým světem, který z historického hlediska může za většinu emisí skleníkových plynů, a světem rozvojovým. Letos se tyto spory vyostřily a prolnuly se s rostoucí frustrací z nedostatku času, který zbývá, má-li civilizace splnit cíle Pařížské dohody z roku 2015. Strategie, která by plnění cílů z Paříže zajistila, měla být totiž hotova již loni, pořád ale připravena není a napětí roste. Projevovalo se to i v Glasgow, kdy se jednání dvoutýdenního summitu ve finále protahovala až do ranních hodin ve snaze dosáhnout dohody, jež by mohla být představena světu jako aspoň částečný úspěch.

Bouře a kobylky

Propast mezi bohatými a chudými státy se nedaří překlenout i proto, že ty první neplní své sliby ohledně peněz, které chudším zemím na klima posílají. Z dohodnutých 100 miliard dolarů ročně je stále k dispozici jen část. Navíc plné tři čtvrtiny těchto financí jdou na snižování emisí skleníkových plynů, nikoli na to, jak se klimatickým změnám přizpůsobit. To začíná být mnohem větší problém, než se dříve zdálo; klima se totiž mění tak rychle, že adaptace leckde začínají být otázkou přežití. Bez vysazování rostlinných bariér proti šíření pouště, zalesňování, stavby hrází, bez vytváření zeleně a zavádění klimatizace ve městech či šlechtění odolnějších plodin se už mnoho států hlavně v tropech a subtropech neobejde.

„Je důležité si uvědomit, že je to startovní čára, a nikoli cílová páska.“

To samozřejmě stojí peníze. „Některé africké země dnes už z vlastního rozpočtu utrácejí více na adaptace než na školství a zdravotnictví. Už včera bylo pozdě vyhovět jejich požadavku, aby na adaptace šla celá polovina klimatických fondů,“ řekla během summitu médiím Tracy Carty z nevládní organizace Oxfam. O tom, jak klimatické peníze utratit, rozvojové země často nerozhodují – velká část má formu půjček, přičemž adaptace neslibují žádnou návratnost ani zisk.

Nedořešená otázka financí zároveň mnoha cestami prosakuje do dalších oblastí vyjednávání. Indie například jasně řekla, že bude omezovat emise jen tehdy, pokud přislíbené peníze opravdu dostane. Zároveň žádá, aby v roce 2030 plynul z bohatého světa do toho chudšího už rovný bilion dolarů ročně, tedy desetkrát více než zmíněných 100 mi-
liard. Jiné méně rozvinuté státy požadují dokonce 1,3 bilionu.

A někde už ani navýšené finanční toky nemusí stačit, protože klasické adaptace situaci nevyřeší. Korálový atol Majuro s hlavním městem Marshallových ostrovů obklopují hráze a zátarasy z kamenů, betonu i vegetace, ani ony už ale nedokážou zadržet sílící bouře a stoupající hladinu moře. Na jihu Madagaskaru se kvůli přetrvávajícímu suchu a písečným bouřím nepodařilo po dva roky sklidit úrodu a tamní lidé, kteří nikdy žádné významné emise skleníkových plynů neprodukovali, přežívají díky pojídání kobylek.

Už od pařížské konference v roce 2015 je proto součástí mezinárodních vyjednávání agenda „ztráty a škody“, v jejímž rámci žádají rozvojové státy také přímé finanční kompenzace za klimatické změny, aby mohly znovu budovat zničenou infrastrukturu nebo své obyvatelstvo přestěhovat z nejpostiženějších oblastí. Bohaté země se tomu ale už léta brání v obavách, že kdyby tuto optiku – jste za katastrofu zodpovědní, tedy plaťte – přijaly, roztočilo by to spirálu stále se zvyšujících finančních požadavků. Vyjednávání se proto už léta v této otázce téměř nehýbou z místa.

V symbolické rovině se propast mezi bohatými a chudšími obyvateli planety projevila i přímo v konferenčním centru. „Původně měl být letošní summit nejinkluzivnější ze všech, je tu však daleko víc privilegovaných lidí než jiné roky. Přijet mohli jen ti, kteří se dokázali vypořádat s covidovými omezeními včetně případného pobytu v karanténě a jsou schopni platit zdejší astronomické ceny,“ upozorňuje Romana Březovská s tím, že ceny v Glasgow stouply v době summitu i patnáctinásobně, takže třeba ubytování v hostelu v pokoji pro 14 osob vyšlo za dobu čtrnáctidenní konference v přepočtu zhruba na 50 tisíc korun. Mnohé málo rozvinuté státy se i proto cítily na konferenci nedostatečně zastoupené, jak co do početnosti svých oficiálních delegací, tak zástupců nevládních organizací nebo původních obyvatel.

Musíte zpřísnit

Sporných otázek jsou během klimatických jednání desítky, letos jim ale kromě financí dominovaly již zmíněné průtahy kolem snižování emisí. V Paříži se státy domluvily, že udrží růst globální teploty pod 1,5–2 ºC. Jenže vezmeme-li v úvahu nynější reálné klimatické plány jednotlivých zemí do roku 2030, jsme pořád na cestě k oteplení o 2,4 ºC. Svět se přitom již oteplil o 1,1 ºC a každý další zlomek se projeví sílícími extrémy počasí, větším vzestupem mořské hladiny nebo třeba tím, že už dvoustupňové oteplení bude (na rozdíl od jedenapůlstupňového) znamenat vyhynutí téměř všech korálů.

Spojené státy a Čína v Glasgow překvapivě společně oznámily, že si problém uvědomují a chtějí se soustředit právě na kroky ke snižování emisí, které se odehrají už během této dekády, nikoli jen na vágní sliby sahající někam do poloviny století. Společná deklarace obou zemí neobsahuje téměř nic konkrétního, ale už jen to, že se dva největší producenti emisí znovu přihlásili k dodržení cílů Pařížské dohody, je pokládáno za důležitý signál. Udržet tyto cíle ve hře byl totiž jeden z nejdůležitějších úkolů celé akce.

Odráží se to i v návrhu závěrečného textu konference (konečná verze nebyla v době uzávěrky Respektu známa). Dokument, s nímž musí souhlasit všech více než 190 účastnických zemí (Evropská unie vyjednává společně), s obavami konstatuje, že světové emise mají podle prognóz do roku 2030 vzrůst skoro o 14 procent v porovnání s rokem 2010, místo aby naopak výrazně klesly, jak by plnění jedenapůlstupňového cíle vyžadovalo. Zároveň text připomíná důležitost nedávné Šesté hodnotící zprávy IPCC, která například konstatuje, že nebezpečné vlny veder, jaké se dříve vyskytovaly jednou za 50 let, dnes přicházejí každou dekádu a už při oteplení o 1,5 ºC se interval zkrátí na pět let.

Návrh závěrečného dokumentu proto žádá státy, aby nejpozději do konce příštího roku své klimatické cíle zpřísnily tak, aby se svět konečně ocitl na trajektorii vedoucí ke splnění cílů z Paříže. Konkrétně pro Evropskou unii, jejíž klimatické závazky hodnotí nezávislé organizace jako nedostatečné, by to zřejmě znamenalo další dílčí zpřísňování v rámci jejího současného, nedávno dohodnutého cíle snížit emise o 55 procent do roku 2030 oproti roku 1990.

Pro Evropu i další státy tedy zpřísnění „do roka a do dne“ není příjemné, právě tento bod, spolu s požadavkem na každoroční inventuru závazků všech zemí, který se summit v Glasgow také chystal odsouhlasit, může ale udržet jedenapůlstupňový cíl ve hře. „Je to pokrok. Státy si tu vlastně samy sobě zpřísňují podmínky a ukazují, že od Pařížské dohody neodstupují,“ komentuje to Březovská.

Za jisté vítězství pokládají pozorovatelé také to, že vůbec poprvé za dobu klimatických jednání dokument opatrně zmiňuje odklon od uhlí (ovšem ne už od fosilních paliv jako celku). K jistému pokroku došlo i ohledně zmíněných „ztrát a škod“, když na summitu padlo rozhodnutí, že vznikne blíže neurčený mechanismus, který bude chudým státům i v této oblasti finančně pomáhat.

Tím ale spokojenost pomalu končí. Ohledně celkově nedostatečného množství klimatických financí text pouze vágně vyzývá vyspělé země, aby konečně začaly plnit slib platit zmíněných 100 miliard dolarů ročně, a předpokládá blíže neupřesněné navýšení plateb v budoucnu. Požadavek, aby polovina klimatických financí šla na adaptace, v dokumentu není. Nedaří se také dořešit takzvaný rulebook, sadu prováděcích pravidel Pařížské dohody, kam patří tak důležité oblasti jako transparentnost sledování a hlášení emisí nebo mezinárodní obchod s uhlíkovými kredity.

„Je důležité si uvědomit, že je to startovní čára, a nikoli cílová páska,“ komentuje předběžné výsledky jednání Katie White ze Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Skutečně dramatické posuny v textu závěrečného dokumentu šlo před koncem summitu už jen stěží očekávat, a její výrok tak lze chápat i podstatně méně povzbudivě: jako přiznání skutečnosti, že šest let po uzavření Pařížské dohody jsme stále tak trochu na startu.