Ten dům je náš magnet

V odbočce z hlavní silnice táhnoucí se obcí Ostravice stály poslední zářijový čtvrtek hrozny sousedů a pozorovaly zkázu. Na konci úzké cesty, kousek za domy naskládanými kolem silnice, šlehaly k obloze plameny z domku rodiny Šandorových. Hasiči krotili oheň od pozdního odpoledne do jedné hodiny v noci, a když srolovali hadice a odjeli spát, zůstala z domku ruina bez střechy, bez omítky, koupelna vyhořelá na prach, podkrovní ložnice pryč, zborcené schody a co neshořelo, to zničily přívaly vody. Na směs dýmu, zápachu, ohořelých trámů a mokra tu zůstala hledět rodina, které byl dům po mnoho let domovem. Paní a pan Šandorovi, jejich dvě dospělé dcery a zeť a čtyřletá černooká vnučka Aneta koukali skrze zbytky stropních trámů z domu k nebi na hvězdy. Zbytky nábytku i oblečení musely z torza domu pryč, mokré, ohořelé, zapáchající. Chudá rodina, co dosud měla málo, zjistila, že teď už nemá nic. Žádné „doma“ už nebylo, ustlali si ve starém autě.

Od první noci po požáru uběhlo šest týdnů a dnes tu v listopadovém chladu pracuje rodina u domu, který už střechu opět má. Ještě ne celou, chybí jeden štít, dveře nedoléhají a mýt se a vařit pořád není kde, ale rozdíl mezi „ničím“ a dnešním stavem překvapí. „Byli jsme zoufalí, moc jsme plakali. Nejraději bych se v první chvíli sebral a utekl od toho i s rodinou někam pryč,“ vzpomíná na začátek nečekané životní strázně Vítězslav Šandor a chvíli se odmlčí, „ale slíbil jsem mamince, že to dám do kupy. Naštěstí jsou všude dobří lidé, bez nich…