Příliš dobrá zpráva

Rusko, léto 2010. Vedra začala koncem května, v následujících měsících rtuť teploměru často překračovala čtyřicítku. Nepršelo, země vyschla na troud. Koncem července stačilo pár jisker – uhlíky po grilování, odhozená cigareta v místech, kde sovětští inženýři kdysi vysušili obrovské rozlohy rašeliny. Na rozdíl od nynější katastrofy na Sibiři vypukly tehdy požáry hlavně v evropské části Ruska včetně okolí Moskvy. Desetitisíce lidí předčasně zemřely kvůli zdravotním komplikacím souvisejícím se smogem.

Ohně také zničily třetinu ruské úrody pšenice a přispěly tak k tehdejšímu prudkému růstu cen potravin na světových trzích. Protesty a hladové bouře vzápětí vypukly v řadě afrických i blízkovýchodních zemí. Chléb se stal symbolem nepokojů především v Egyptě a strach z jeho nedostatku pokládají experti za jednu z příčin vlny převratů a revolucí známé jako arabské jaro.

V tomto zneklidňujícím příběhu se protínají tři důležité činitele současného světa: ničení přírody, klimatické změny a potravinová bezpečnost. Nejnověji a dosud nejpodrobněji mapuje jejich vzájemné souvislosti mnohasetstránková zpráva Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny (IPCC), zveřejněná ve čtvrtek 8. srpna pod názvem Climate Change and Land (Klimatické změny, půda a krajina).

Hnědá pustina

Panel se těší pověsti klimatické autority a také nová zpráva je založená na podrobné analýze sedmi tisíc vědeckých publikací. Tentokrát nicméně vzbuzuje i otázky, zda skutečně zachycuje všechny možné změny a jejich důsledky. „Míříme ke světu, který se zcela vymyká dosavadním zkušenostem lidského druhu,“ vykresluje to do telefonu Samuel Myers z Harvardovy univerzity, odborník na dopady klimatických a jiných environmentálních změn. „Obrovskou rychlostí ztrácíme biodiverzitu, měníme klima, čerpáme a využíváme vodu. Přenastavujeme biofyzikální charakteristiky planety, faktory, na které jsme se adaptovali milion let – nesmírně rychle a všechny najednou. A z toho nutně plyne, že nás čekají překvapení,“ dodává expert z Harvardu. Právě nedocenění faktoru možného příletu „černých labutí“ je omylem, jehož se podle něj dopouštíme.

Jeden ze základních problémů je nicméně jasný. Lesy, nedotčená rašeliniště, mokřady, půda, na které se rozumně hospodaří, zkrátka suchozemská krajina v nejširším smyslu slova je důležitým rezervoárem uhlíku. Její schopnost odčerpávat ze vzduchu oxid uhličitý během uplynulého století dokonce vzrostla, protože tohoto skleníkového plynu v atmosféře kvůli emisím přibylo. Podle zmíněné zprávy dokáže suchozemské prostředí pohltit překvapivé množství všech lidmi vypuštěných emisí oxidu uhličitého – téměř 30 procent. Představuje tedy důležitou brzdu v boji s globálním oteplováním.

Dostatek potravin stále víc závisí na mezinárodním obchodu. Na ten ale není spolehnutí.

Lidé ale dělají vše pro to, aby tahle pojistka přestala fungovat. Klasickým příkladem je právě umělé vysoušení rašelinišť. Suchá, hnědá pustina pak pohlcuje vzdušný kyslík, který se slučuje s uhlíkem nastřádaným za miliony let, kdy rašeliniště vznikalo. Výsledkem je unikající oxid uhličitý. Uvolňuje se také metan, ještě nebezpečnější skleníkový plyn. Vysušená rašeliniště na celém světě – v Indonésii, kde se odvodňuje kvůli palmovému oleji, ale i v Rusku – zodpovídají celkem za pět procent všech emisí způsobených lidmi.

Dalším podobným mechanismem, kvůli kterému unikají skleníkové plyny, je ničení tropických pralesů. Plodiny, kvůli nimž se prales vypaluje, jsou přitom většinou exportovány na globální trhy. „České zemědělství používá ke krmení hospodářských zvířat jihoamerickou sóju, k jejímuž vypěstování je v Jižní Americe potřeba plocha o velikosti poloviny Zlínského kraje,“ přibližuje to analytik institutu Glopolis Vojtěch Kotecký. Není divu, že jedno z hlavních doporučení, které lze ze zprávy vyvodit, je snížení spotřeby masa, hlavně hovězího a vepřového.

Zpráva také ukazuje, že ničení ekosystémů kombinované s intenzivním zemědělstvím na jedné straně a klimatické změny na straně druhé se vzájemně ovlivňují a podněcují. Emise uvolněné kvůli činnosti člověka v krajině, které jsou co do celkového objemu srovnatelné s celým sektorem výroby elektřiny a tepla, urychlují oteplování – a oteplování způsobuje další ničení prostředí. Například bouře a povodně, v časech klimatických změn prudší a častější, odplavují půdu a prohlubují erozi, požáry vyvolané suchem ničí lesy. Do ovzduší se tak uvolňují další emise, teplota vzrůstá a tak pořád dokola. Jako bychom se pohybovali v autě, které si po každém malém přidání rychlosti samo ještě víc sešlápne plyn.

Jan Svitálek, konzultant pro přírodní zdroje a zemědělství humanitární organizace Člověk v tísni, pracuje s lidmi, kteří sedí v tomhle pomyslném voze na nejohroženějším sedadle spolujezdce. Například v provincii Namibe na jihu Angoly: „Za poslední dva roky tu nezapršelo. Řeky jsou prázdné, polovina všech vrtů a všechny studně vyschly. Tradiční obranou v takových situacích je, že lidé odejdou do jiných provincií. Ty ovšem nesmějí mít žádné problémy, aby příliv příchozích zvládly.“ To v časech klimatických změn není zaručeno.

Všechny tyto zneklidňující jevy se odehrávají ve světě, který se od druhé poloviny 19. století ohřál v průměru zhruba o necelý stupeň, souš pak o stupeň a půl. V současnosti se přitom lidstvo pohybuje po trajektorii, která povede na pevnině k růstu teploty do konce století o více než čtyři stupně. Jak řekl listu The New York Times jeden z autorů zprávy Edouard Davin, už dvoustupňové oteplení bude přitom znamenat „nejméně dalších 100 milionů lidí ohrožených hladem“ – nyní jich na světě žije 820 milionů, což je víc než deset procent všech lidí na Zemi. „Musíme jednat rychle,“ dodal vědec ze švýcarské polytechniky ETH Zurich.

Drahé…

Přesto je otázkou, jestli bude zpráva k takovému „rychlému jednání“ skutečně startovním výstřelem. Ohledně budoucnosti samozřejmě předkládá řadu vážných varování: kvůli nedostatku vody, šíření pouští, půdní erozi, požárům, poklesům zemědělských výnosů a dalším vlivům může být potravinová bezpečnost ohrožena už při zmíněných dvou stupních, při třech již riziko stoupá do extrémních hodnot. Často je ovšem těžké, ne-li nemožné, vyčíst z nepřehledné houště údajů podrobnosti.

V odhadech budoucnosti se zpráva IPCC odvolává na několik scénářů možného socioekonomického vývoje světa, které kombinuje s prognózami růstu koncentrací skleníkových plynů. Následující scénář označovaný jako SSP3 je chápán jako nepříznivý a krajní, i když vůbec nezní nepravděpodobně.

Popisuje svět ve znamení návratu k nacionalismu, v němž se státy v obavách o svou bezpečnost odklánějí od mezinárodní spolupráce a uzavírají se do sebe. Půda ani příroda nejsou chráněny přísnými zákony, počet obyvatel Země stoupne do konce století ze současných téměř osmi miliard na 13 miliard. Transfer technologií do rozvojových zemí se zpomaluje, zemědělské výnosy se přestávají rok od roku zvyšovat. Lidé jedí hodně masa a plýtvají potravinami. Poplatky za vypouštění emisí jsou zaváděny jen pomalu.

V tomto světě si lze představit, že celkové koncentrace skleníkových plynů v ovzduší porostou po celé 21. století a v roce 2100 budou o polovinu vyšší než dnes. Podle zprávy nicméně ani v této situaci ceny nejdůležitějších zemědělských plodin do roku 2050 nevzrostou o více než 29 procent, což je mnohem méně než během cenových šoků minulých let – tedy zmíněné potravinové krize odstartované požáry v Rusku, jíž předcházel podobný výkyv už v roce 2007.

Je to možná nejpřekvapivější pasáž zprávy, protože některé studie docházejí k mnohem vyšším odhadům růstu cen. Například podle autorů článku Land Use Futures in the Shared Socio-Economic Pathways (Budoucnost využívání země ve scénářích společného socioekonomického vývoje), zveřejněného před dvěma lety v časopise Global Environmental Change, mohou ceny zemědělských produktů na světovém trhu oproti roku 2005 vzrůst do poloviny století dvakrát až šestkrát.

Autoři totiž počítají i s tím, že v boji s klimatickými změnami budeme potřebovat obrovské množství půdy kvůli zalesňování a vysazování rychle rostoucích dřevin, které pomohou odstranit z atmosféry uhlík (viz Respekt 42/2018). A přibudou i další náklady: zemědělský sektor bude nejspíš časem muset platit za své emise, podobně jako se za ně nyní platí v energetice. Další finance si vyžádá udržitelné zemědělství. Jsou to všechno opatření, která pomohou eliminovat nejhorší trajektorie růstu globální teploty, ale zároveň se nepochybně odrazí v cenách potravin.

Ceny přitom nejsou jediný problém. Více než polovinu světové úrody představují pouhé čtyři plodiny: kukuřice, pšenice, rýže a sója. Dosud jejich výnosy rostly. Klimatické změny však vyvolávají sucha i přívalové srážky, mění vztahy mezi rostlinou a jejími škůdci včetně plevelů, nepříznivě působí na opylovače, zvyšují koncentrace škodlivého přízemního ozonu, komplikují fyzickou práci pod širým nebem.

V oblastech blízko pólů bude díky růstu teploty zpočátku zemědělství prosperovat, většina planety však pocítí opačný efekt. Podle jednoho odhadu tak ve světě, který se do konce století oteplí o čtyři stupně, klesnou v nižších zeměpisných šířkách výnosy kukuřice o čtvrtinu, pšenice o 15 procent. Tady už nemluvíme jen o cenách, ale o tom, že potraviny mohou prostě nebýt – ať už drahé, nebo levné.

…a méně výživné

„Jejich spotřeba roste nejrychleji v dějinách lidstva,“ upozorňuje v telefonu již citovaný Samuel Myers. Abychom udrželi s tímto trendem krok, potřebovali bychom podle něj produkci potravin během příštích 30 let zdvojnásobit nebo alespoň zvýšit o 70 procent. Zmíněných 820 milionů lidí přitom už dnes hladoví, a i když to graf na straně 61 nezachycuje, počet podvyživených během posledních let vzrůstá. Koncentrace oxidu uhličitého navíc podle všeho dosáhnou v polovině století tak vysokých hodnot, že ovlivní jídlo ještě jedním negativním způsobem: klesne množství zinku, železa, bílkovin a dalších výživných látek v zemědělských plodinách, tedy i v tom, co z nich vyrobíme.

„Kvůli klimatickým změnám se produkce potravin přesouvá z tropických oblastí, kde je nejvyšší populační růst, blíže k pólům,“ nastiňuje Myers další problém. „Prohlubuje se tak propast mezi místy, kde žije nejvíc lidí, a těmi, kde se vyrábějí potraviny. Stále více kvůli tomu závisíme na mezinárodním obchodu.“ A na ten se spolehnout příliš nedá, jak ukázala zmíněná krize po roce 2010 – Rusko tehdy v obavách z nedostatku potravin zakázalo vývoz pšenice, podobně reagovala také Indie.

Podle zprávy je nicméně pořád čas si poradit, například zvýšením různorodosti pěstovaných plodin, odstraněním obchodních bariér, omezením plýtvání na poli i v domácnostech. Také samozřejmě ochranou lesů a zkrocením světového dobytkářství. Méně masa v jídelníčku by pomohlo snížit poptávku, existují ale i další opatření: v Evropě třeba přestěhování dobytka na farmy, kde se pěstuje úroda. Hnůj by pak mohl nahradit část umělých hnojiv a vracet do půdy důležitou organickou složku, humus.

Jan Svitálek a jeho kolegové již část opatření, jež zpráva doporučuje, provádějí v praxi. Že fungují, vidí třeba v Etiopii: kácení lesů, pasení dobytka a následná eroze tu místy přeměnily krajinu v totální pustinu, kde nic neroste. Ve spolupráci se zdejšími lidmi tam Člověk v tísni znovu vysazuje stromy, přehrazuje erozní rýhy, vrací do půdy zmíněnou organickou hmotu, která v sobě váže uhlík a díky níž zemina lépe zadrží vodu; lze to udělat nejen pomocí hnoje, ale například i vhodným střídáním plodin. „Problémy, o kterých zpráva mluví, mají řešení a není to řešení až tak složité,“ myslí si Svitálek.

Ne každý to ale vidí tak pozitivně. „Upřímně řečeno se mi zpráva zdá příliš optimistická,“ říká ekolog z Karlovy univerzity Bedřich Moldan. „Pokud bychom vzali vážně její analýzy a doporučení, situace nevypadá úplně černě. Obávám se ale, že klimatické změny přinesou ještě daleko víc negativních věcí. I tak je nicméně zpráva obrovským varováním.“