Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

Je to čím dál lepší, mami

Nejmladší generace českých animátorů neteskní po zašlé slávě oboru a věří, že je leccos možné

57A_jaros
Kateřina karhánková, Jan Saska, Diana Cam Van Nguyen, Daria kashcheeva a Marek Náprstek (zleva). • Autor: Milan Jaroš

Oscarovými nadějemi Jana Sasky se snímkem Happy End to před čtyřmi lety začalo a ve finále nedávno skončeného Berlinale to prozatím končí. Snímek Plody mraků Kateřiny Karhánkové v rámci Berlinale získal cenu pro nejlepší krátký film pro děti roku 2018. Navíc se přímo v jedné z berlínských soutěžních sekcí Generation Kplus objevil poetický loutkový film o smrti a vztahu vnuka a dědy Pouštět draka studenta katedry animace pražské FAMU Martina Smatany. A to není vše. Animovaný dokument Spolu sami Smatanovy spolužačky Diany Cam Van Nguyen o třech mladých lidech, kteří se musí předčasně vypořádat se smrtí rodiče, si vybral do soutěže prestižní festival v Rotterdamu.

57D
Teď o smrti, příště opět autobiograficky. (Sami spolu)

Zprávy o kouzlu tuzemské studentské animace už tak neplní jen interní newslettery děkana. Z pohledu zvnějšku to téměř vypadá na dramatické generační vzedmutí. „Je to spíš shoda náhod. Na FAMU se sešli zajímaví lidé,“ mírní silná slova Marek Náprstek, který na sebe upozornil v roce 2015 punkově vizuálním kresleným snímkem Čím víc vím o absurditě lidské existence a teď připravuje absolventský Anthill. Jan Saska, jenž už mezitím vplul do praxe, to vidí podobně: „Přijde mi přirozené, že se to někdy sejde, a někdy je prostě pauza.“ I shoda náhod však odhaluje zajímavé souvislosti. Jak vlastně dnes přemýšlí generace animátorů, která dávno neřeší porevoluční trauma privatizace a následného rozkladu pověsti Československa coby animační velmoci?

57E_varianta
O vztahu vnuka a dědy. (Pouštět draka)

Fajn škola

Chundelatí lesní tvorové živící se plody padajícími z mraků zaujali v evropské konkurenci poetickou kresbou Alžběty Skálové a příběhem s existenciálním nádechem o překonávání strachu, jímž chtěla Kateřina Karhánková oslovit „děti jako budoucí dospělé“. Berlín je završením úspěšné cesty filmu po desítkách festivalů. Na jednom z nich se Karhánková potkala s producentkou ze společnosti Bionaut a na základě Plodu mraků se dohodly na spolupráci. S Alexandrou Hetmerovou připravuje večerníček Mlsné medvědí příběhy. Koproducentem je Česká televize, ale projekt má i zahraničního partnera v Irsku a zajištěné uvádění v zahraničních televizích. Už to leccos vypovídá o současné situaci v české animaci a možnostech, které tvůrcům nabízí. Prací na autorském seriálu pro ČT je Karhánková mezi tuzemskými animátory totiž spíš výjimkou.

57B_varianta
Každý příběh si řekne o svého výtvarníka. (Plody mraků)

Světový animovaný průmysl se od devadesátých let zásadně proměnil. Digitální technologie přinesly boom počítačové animace pod hlavičkou studia Pixar, které spolu s Disneym určuje globálně výrazné vypravěčské i estetické trendy oslovující univerzálností sdělení i technickou brilancí. Tituly, jimž je těžké konkurovat, se i pro české porevoluční publikum staly synonymem animovaného filmu. Občas vedle nich bodovaly francouzské nebo japonské snímky z produkce studia Ghibli, jež jako jediné dokázalo vytvořit globálně vlivnou lokálně specifickou alternativu stylu. O tu se svým způsobem pokoušela i porevoluční česká tvorba hlavně navázáním na tradici loutkového filmu léta budovanou v rámci monopolu pod hlavičkou Krátkého filmu, jenž se ale po revoluci postupně rozložil. Filmy jako Na půdě nebo série Fimfárum už vznikaly mimo silné finanční a produkční zázemí garantované státem. „Opuštěná“ česká animace léta hledala organizačně i ekonomicky pevnou půdu pod nohama a ne vždy dokázala zcela přesvědčivě navázat na tradici, kterou dodnes citují zahraniční tvůrci. Nijak v tom nepomohl ani vlažný zájem České televize, která do původní animované tvorby investuje minimum. Z hlediska technologií i vzdělávání v oboru teprve teď česká animace dohání svět.

I na školách se situace posouvá k normálu.

Tweetni to

Pocit přervané tradice nicméně postupně slábne. „V porovnání se situací před šesti lety se hodně změnilo,“ říká Marek Náprstek, „když jsme tehdy šli na nějakou animační akci, sedělo tam hodně veteránů, kteří zažili krach po roce 1989, a byla z nich cítit jistá hořkost.“ O animaci se v současnosti více mluví, více se o ní ví, existují způsoby propagace. Boom 3D studií a nárůst zahraničních zakázek tlačí na profesionalitu. Státní fond kinematografie animaci podporuje (včetně studentských filmů), producenti hledají zahraniční partnery i cesty, jak dostat zajímavé krátké filmy k dospělému divákovi. Objevily se pokusy obnovit předrevoluční praxi předfilmů k celovečerním snímkům – třeba kreslený studentský film Malá Diany Cam Van Nguyen, zachycující zkušenost Vietnamky v české společnosti, se promítal před tematicky spřízněným Bo Hai. To samé je v plánu se Spolu sami. Společnost Maur Film zkouší formát pásma krátkých filmů. Do kin chystá Trojhlas složený ze tří studentských loutkových snímků včetně psychologického Ptáčete Darii Kashcheevy, další ze studentek katedry animace FAMU, která v roce 2017 vyhrála se svým To Accept soutěž Nespresso Talents. Místo emocí se vynořují i před začínajícími tvůrci pragmatické otázky. Opravdu česká animace zaspala? Jaké jsou její možnosti? Nemá být malá země bez masivní podpory státu hlavně dílnou skvělých řemeslníků, kteří dělají pro velké produkce? Nebo jsou budoucností výsostné autorské projekty, jež postupně přerostou v mezinárodní spolupráci?

Mladí animátoři jsou tak sice vychováváni v silné tradici autorského filmu, která dominuje výuce na FAMU, a chtějí dělat autorské filmy, ale zároveň si mnozí uvědomují sílu řemesla a průmyslový argument. To, že animovat bez vlastních tvůrčích ambicí není nutně selhání, ale může naopak znamenat devízu na proměňujících se trzích, kde roste s rozvojem digitálu poptávka po zkušených animátorech. „Pokud člověku nevadí komerce a je šikovný, může se animací uživit bez problémů,“ říká Saska, který jako animátor uplynulého půl roku pracoval na zakázkovém německém filmu Fany byla při tom. Čeká se, zda svým dalším krátkým filmem o hrdinovi s prasečí hlavou naváže na úspěch svérázné grotesky Happy End. Osobitost šla u Fany stranou. Zkušenost ale popisuje jako „fajn školu“, protože němečtí supervizoři „byli z lidí schopní vytáhnout lepší výsledek“.

57C
Zkusit si baťovské kolečko. (Happy End)

Se zakázkami mají zkušenosti i jeho kolegové, kteří ještě FAMU nedokončili. Náprstek se už třetím rokem živí 3D animací filmu Petra Vachlera ve studiu Pokrok. Kashcheeva zase bude animovat celovečerní film Kristiny Dufkové Život k sežrání o dětské obezitě. Vnímají ale i možnosti mimo animaci. Saska například inklinuje ke komiksu, Náprstek zase k počítačovým hrám, nejdynamičtějšímu globálnímu zábavnímu odvětví.

Reklama
Reklama

Autor, nebo ne?

Přestože mnozí sbírají zkušenosti na zakázkách, nakonec se vždy úvahy vracejí k tématu autorského filmu. Někteří na něj přísahají. I proto, že se věnují osobním tématům. Jiní však uvažují o možnostech autorství v širším týmu. „Rozhodla jsem se spolupracovat s výtvarníky, kteří jsou nejvhodnější pro příběh, a nebát se toho, že přijdu o svůj výtvarný projev,“ vysvětluje Karhánková. Podle ní je zásadní „nebýt všeuměl a nestydět se za to“. Za podobně důležité považuje Saska „ozkoušet si ,baťovské kolečko‘ a osahat si všechny techniky a části výroby a profese“ – než se případně pustí do celovečerního filmu. Že by jej udělat chtěli, ale že to nebude lehké, se shodnou všichni. Zároveň však věří, že se věci hýbou a že se postupně dostávají do normálu běžného na Západě. „Je to rok od roku lepší,“ poznamenává Náprstek, kloní se k diktafonu a se smíchem dodává: „Je to dobře vybraný obor, mami.“

Současné studentské úspěchy bezesporu vysílají pozitivní zprávu dovnitř tuzemské animace. Pro autory představují často zásadní popostrčení, kdy se jim snáze dosáhne na granty. Některým otevírají cestu do zahraničí. Vedle toho mají jasný psychologický efekt, že „je to možné“. To je ostatně i filozofie, která pod vedením animátorky Michaely Pavlátové panuje na katedře animace.

Zároveň je však třeba vidět je realisticky a v širší perspektivě. V porovnání s Polskem či Maďarskem, kde se daří výrazným mladým autorům divácky i festivalově, je to zatím hlavně příslib talentů. Nejznámějším jménem české animace asi ještě nějakou dobu zůstane Jan Švankmajer. I když nikde není psáno, že se to nemůže změnit.

Ke změně přitom někdy vedou i zdánlivě obyčejné kroky. Tuzemské studentské filmy nejsou více vidět jen proto, že jsou dobré, ale i proto, že se o ně producenti či škola lépe starají – posílají je do světa s promyšlenou festivalovou strategií, která zvedá šance, že si jich někdo všimne, že se jejich tvůrci mohou srovnat se světem, že se o nich dozví divák. Jinými slovy, i na školách se situace posouvá k normálu srovnatelnému s praxí v zahraničí. A jak ví každý animátor – jeden drobný pohyb k jednomu drobnému pohybu může nakonec vést k něčemu výjimečnému.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 385
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte