Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Chvála nejistoty

Respekt 9/2019

Tak Kolečkův styl pracuje s poetikou, která se v českém dramatu objevuje už od počátku devadesátých let (Drábek, Zelenka atd.). A ten „chcípácký“ styl zase v mnohém připomíná novou vlnu šedesátých let minulého století. Byť zde je oproti Formanovi, Passerovi nebo Jirešovi více bizarnosti a vulgarity. Mně se Most! líbil, ale není to nic nového ani objevného.

Vít Tadeáš Pokorný

Budoucí premiér?

Respekt 9/2019

Text o Ivanu Bartošovi super. Zklamala mě ta poznámka o údajném plánu na zrušení zákazu kouření v restauracích. Kouření a tabákový průmysl patří na smetiště dějin, a není tam jen kvůli populistickým ústupkům, snadné dostupnosti a tomu, že závislost na cigaretách je jedna z nejsilnějších vůbec.

Francis Debaser

Stres, který nemá smysl

Respekt 9/2019

Dost tristní úpadek našeho „demokratického školství“, jestliže jeho výsledkem je úpadek všeobecné vzdělanosti, problémy se čtením, neschopnost dětí pochopit psaný text a nezvládání matematiky. K čemu budou absolventi, kteří si nepřečtou a nepochopí ani třeba pracovní smlouvu?

Miroslav Viška

Zachrání nás?

Respekt 8/2019

Zpráva IPCC varovala, že dosavadní snahy o udržení klimatu ve zvládnutelných mezích jsou neúčinné. Posledních pět let bylo nejteplejších od roku 1880. Vymírají ptáci, hmyz, rostliny. Planetu si zasypáváme odpadem. Mikroplasty jsou ve vodě, v potravě i ve střevech lidí. Celé ekosystémy jsou zničené. Loni sucho zasáhlo 92 procent našeho území a nedostatek vody zasahuje do produktivity a stability systému.

Ale pořád tady bude někdo tvrdit, že ti studenti jsou pomýlení a měli by se vrátit do lavic. Nepřestane mě udivovat, jak dokážeme zlehčovat evidentní problém, který bude mít s největší pravděpodobností katastrofální důsledky.

Jiří Dvořák

Trochu jiné maso

Respekt 5/2019

Potěšil mě článek o flexitariánství – omezení spotřeby masa. „Aspoň občas nejíst maso“ je totiž obecně přijatelnější proud než vegetariánství nebo veganství, která říkají striktně buď, anebo. Pro naši společnost a kulturu je to určitě schůdnější cesta.

Hana Michopulu 

Zlatý Transgas

Respekt 7/2019

Nový návrh Vinohradské znám a mám pocit, že jeho popis, vámi interpretovaný jako „spousty skla držené pohromadě spoustou ocele“, by seděl spíš na to, co tam dnes stojí.

Váš článek spíše připomíná emotivní  tryznu a je vším jiným, jenom ne snahou o vyvážený popis situace. Budova TG prošla odbornou diskusí, zda je památkou, a pokus vinit z jejího dalšího osudu praktikující architekty dosvědčuje, že máte o naší profesi, mírně řečeno, nerealistické představy. Argumentovat  zachráněným autobusovým nádražím v Anglii, tedy veřejnou stavbou, je v tomto případě mimo, shazovat nový návrh, aniž byste svoje tvrzení nějak doložili například srovnávací vizualizací či hlubším rozborem, je nefér, závěrečný stesk nad zastavěnou „pohledově nejcennější stranou Máje“ už jen pobaví, eskalátorová hala měla totiž od počátku sloužit dalšímu uvažovanému objektu za Májem, navíc budova Quadria, včetně napojení na Máj, vychází z regulačních podmínek vzešlých z veřejné soutěže Zástavba Spálená-Charvátova z roku 2001.

Svým vyjádřením na adresu Vinohradské jedete na módní vlně kritiky určitého typu staveb, které však vznikají všude v Evropě a tvoří často důležité impulzy pro rozvoj města. Zajděte se někdy podívat, jak se proměnily prostory za Májem po postavení Quadria nebo jak se dnes mění okolí King’s Cross Central a St. Pancras v Londýně. To, že se návrh prostorově obejde bez velkých gest a „pouze“ zaceluje narušenou okolní blokovou strukturu, je však pro obnovu městských funkcí zcela zásadní. Za nejproblematičtější na současné situaci považuji právě vztah budovy TG k okolí, k němuž se vymezuje s dobovou necitlivostí, dnes již těžko pochopitelnou: díra do země namísto nároží dvou ulic, solitérní krabice na skleněné noze zabírající plochu dvou činžáků, betonový „hrob“ s obřím schodištěm určující uliční čáru. Neumím si představit, že by i jakkoli ekonomicky smysluplně zrekonstruovaný objekt TG dokázal vrátit přirozenou energii do této části města, právě proto, že jeho vazby na okolní zástavbu jsou od počátku disfunkční.

Vaše obavy ze vzpomínání na „zlatý Transgas“ proto nesdílím a přeji vám do budoucna psaní o podobně komplikovaných kauzách více do hloubky a s nestranným pohledem na věc.

Antonín Holubec, architekt, Praha

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].