Můj děda byl císař: Jak dnes žijí Habsburkové

U příležitosti stého výročí vzniku Československa odemykáme text o tom, jak dnes žije rod Habsburků, který vládl rakousko-uherské monarchii. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Někdejší habsburský park v italské Monze býval největším parkem Evropy. Byl tak velký, že na něm po vyvlastnění Italové v roce 1922 postavili autodrom. A protože dějiny někdy mají smysl pro humor, na proslulé trati se právě teď ve své formuli prohání Ferdinand Zvonimir Habsbursko-Lotrinský. Pokud by se slavná monarchie po první světové válce nerozpadla, byl by dnes devatenáctiletý mladík „korunním princem“. Připravoval by se na to, že bude vládnout jedenácti středoevropským národům žijícím v prostoru mezi Jadranem, západní Ukrajinou a Krušnými horami.

Ferdinand (jeho ruský parťák ze závodní stáje má taktéž z hodin dějepisu dobře známé příjmení – Trockij) víkendové závody v Monze nezačíná nijak slavně. Po tréninku je desátý. Před sobotním závodem provede svůj obvyklý rituál, poklekne k levé přední pneumatice, jemně ji pohladí – a pak předvede brilantní jízdu.

Celá galerie

V zatáčkách dravě dotírá na soupeře, prokousává se na třetí místo a odpoledne končí s lahví šampusu na stupních vítězů. „Vychutnávám si, když jsem pod tlakem. Když v každé zatáčce cítím, že mohu nabourat, ale nakonec ji dokonale vyberu,“ říká po závodě štíhlý jezdec dokonalou britskou angličtinou bez špetky německého přízvuku, kterou se naučil na mezinárodní škole ve Vídni. „Nesmíte v zatáčkách přemýšlet, jakmile zapojíte přední část mozku, tak jsou reakce pomalejší. Musíte vypnout a řídit se jen přirozenými reflexy. Právě tohle se svým koučem trénuji, abych byl ještě rychlejší.“

Korunní princové Habsburků dříve holdovali šermu či dostihům, ve 21. století pro sebe příští hlava rodu objevila formule. Vášeň pro rychlou jízdu Ferdinanda posedla v deseti letech, po dobu čtyř let trávil úterní, středeční a páteční odpoledne a celé víkendy na okruhu nedaleko Vídně a v motokáře jezdil jedno kolečko za druhým. Do konce života prý bude nazpaměť znát každou zatáčku. Momentálně je druhý v celkovém hodnocení seriálu formule 3000, jednom z juniorských předstupňů prestižní formule 1, a poslouchá chválu od rakouského velikána oboru Nikiho Laudy.

Na přilbě má Ferdinand Habsburský dvojitou orlici, znak svého rodu. Je ovšem vyvedena v moderním, abstraktním designu a nahodilý fanoušek automobilismu ji zcela jistě nerozpozná. Tenhle detail přesně odráží život Habsburků, dlouhá století nejvýznamnějšího rodu Evropy, v roce 2016. Jsou ukotveni ve svých velkých dějinách, vědí, odkud vycházejí, a „dějiny“ v jejich rukou nemají nostalgickou podobu zaprášené orlice vyřezané ze dřeva. Mnohem spíše se je pokoušejí provázat s výzvami a radostmi moderního světa.

Velký třesk

Ze školy víme, že Habsburkové utvářeli evropské dějiny víc než jakýkoli jiný šlechtický rod. Stovky let na rozsáhlém území rozhodovali o financích, architektuře a podobě měst, rozvoji zdravotnictví nebo školství. Vzešli ze švýcarského kantonu Aargau, kde dodnes stojí původní hrad z 11. století, a jejich velký vzestup začal ve 13. století korunovací Rudolfa I. na římského krále. Promyšlenou diplomacií a pragmatickou sňatkovou politikou po následující staletí šířili svůj vliv, na svém vrcholu v 16. století spravovali území od Španělska (včetně zámořských kolonií) přes Benelux, dnešní Německo a střední Evropu až po většinu Itálie.

Jejich tisíciletá vláda skončila společně s nejhorší katastrofou, kterou Evropa do té doby zažila. I tohle známe z dějepisu: císař František Josef I., který zemřel 21. listopadu před sto lety, po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda v roce 1914 vyhlásil válku Srbsku – a spletenec mocenských aliancí a desítky let pod povrchem doutnajících nacionalistických sil vybuchl do apokalypsy, po které zůstalo patnáct milionů mrtvých a kontinent v troskách. Habsburkové se po sedmi stech letech nedobrovolně odporoučeli z čela Evropy. Jejich mnohonárodnostní císařství se rozpadlo na mozaiku menších národních států, které jsou dodnes základem evropského uspořádání.

Přebytečnost Habsburků v nové Evropě nejlépe dokládá jejich vztah s domovským Rakouskem. Poslední císař Karel I. (vládl v letech 1916–1918 a byl prasynovcem Františka Josefa) musel odejít za hranice. Speciální „habsburský zákon“ v roce 1919 zakázal členům císařské rodiny vstup do země, pokud se oficiálně nevzdají nároku na trůn, a vyvlastnil naprostou většinu jejich majetku. Zámky, lesy a polnosti zůstaly jen členům vedlejší toskánské větve rodiny. Rakouská republika byla na své někdejší vladaře dlouho alergická – ještě v roce 1966 se proti první návštěvě Otty Habsburského, syna posledního císaře, konaly demonstrace a čtvrt milionu rakouských zaměstnanců vstoupilo do stávky. Poslední císařovna směla zemi opět navštívit až v roce 1982, to jí bylo devadesát. Pro Habsburky a jejich monarchii nebylo v Evropě složené z národních států a republik zkrátka místo. Bylo jen na nich, jestli pro sebe nové místo a smysl najdou, anebo se utopí v nostalgii po starých pořádcích.

Nový smysl

Říjnové víkendové závody v Monze sleduje i pětapadesátiletý Karel Habsburský. V modrých džínách, černých kožených botách a tričku s límečkem v boxech prožívá jezdecké manévry syna Ferdinanda. Karel je vnukem posledního císaře Karla I., a po smrti svého otce Otty v roce 2011 je současnou hlavou rodu Habsburků. Právě tento vysoký, ale nenápadný muž by dnes teoreticky mohl být rakouským císařem a českým králem.

V praxi dnes tvoří rod Habsburků zhruba 600 lidí a jen zhruba třetina z nich žije v Rakousku. Velký třesk po první světové válce je zahnal do exilu, kde se bez rodinného majetku – ale se špičkovým vzděláním, perfektní znalostí několika jazyků a četnými kontakty v aristokratické elitě – prosadili v různých oborech. Dnes jsou v rodině bankéři, mniši, podnikatelé, umělci, politici (jedna z Karlových sester je konzervativní poslankyní ve Švédsku, druhá byla donedávna gruzínskou velvyslankyní v Německu). Jeden z přímých potomků Františka Josefa platí za předního experta na Jižní Súdán a se svou místní manželkou založil „africkou větev“ rodu. „Jsme moderní rodina, se zkušenostmi z řady oborů,“ říká Karel Habsburský, jehož cílem je nyní rodinné sítě upevnit.

Vzhledem k dramatickému vývoji posledních sta let není tento happy end nijak samozřejmý. Poslední císař Karel I. navzdory prudce se měnícím okolnostem věřil, že je mu panovnická funkce svěřena od Boha. Pokusil se proto dvakrát ze švýcarského exilu vrátit do Maďarska a obnovit monarchii. Do neúspěšných pokusů vložil majetek, který mu nově založená Rakouská republika dovolila vzít si za hranice. Karla I., jeho manželku, děti a zbytek císařského dvora Britové v roce 1921 převezli do vyhnanství v Atlantském oceánu. O rok později na portugalském ostrově Madeira zemřel na španělskou chřipku.

Dle nástupnických pravidel se hlavou rodu stává jeho nejstarší syn, tehdy desetiletý Otto. Díky pomoci španělského krále se rodina smí přestěhovat do Baskicka, kde ji podporují jiné evropské šlechtické rodiny. Otto je důsledně připravován na návrat na trůn. Učí se mnoha jazykům, katolické teologii a v osmnácti prochází zkouškou přesně dle pravidel monarchie. Zkouší ho speciálně dovezená rakousko-maďarská komise. Do Rakouska se ale kvůli nadále platným poválečným zákonům nesmí vrátit.

To se mění během polofašistické diktatury ve třicátých letech. Autoritářští vládci země jsou přesvědčenými monarchisty a Otto Habsburský od nich dostává zpět část majetku. Ještě předtím jako student v Berlíně odmítá pozvání na osobní setkání s Adolfem Hitlerem, jenž chce žádat o jeho podporu. Otto se chce stát vládcem Rakouska a čelit nacistům. Rakouský diktátor Schuschnigg však odmítá odstoupit, kapituluje a Hitler alpskou zemi připojuje ke své říši. Bere Habsburkům jejich o dva roky dříve navrácený majetek a na Ottu vydá zatykač.

Ten utíká do USA, kde je během války v pravidelném kontaktu s prezidentem Rooseveltem. Zařizuje tisíce víz pro imigranty z Evropy, kteří v Americe nacházejí ochranu. Po válce se krátce vrací do Rakouska, ale musí zemi opět brzy opustit – „habsburské zákony“ o vyvlastnění a „zákazu vstupu“ zůstávají v platnosti. A především vládnoucí poválečná sociální demokracie jej prohlašuje za „nepřítele republiky“. Otto Habsburský se usazuje v sousedním Bavorsku.

Napjatý vztah s Rakouskem a zvláště s tamní levicí pokračuje i poté, co se Otto v roce 1961 pro sebe a své potomky oficiálně zříká nároku na rakouský trůn. Když jsou sociální demokraté ve vládní koalici, tak mu brání v návštěvě. Legálně může přicestovat až během jednobarevné vlády lidovců v roce 1966. Situace se uklidňuje až od sedmdesátých let zásluhou smířlivých gest tehdejšího levicového kancléře Bruna Kreiského. „Lidé se mě často ptají, jestli jsem monarchista, nebo republikán, ale to je špatná otázka. Jsem legitimista. Věřím ve zřízení, které se hodí do dané doby, které umí v dané době nejlépe zajistit řád a svobodu a je akceptováno lidmi,“ reaguje Otto Habsburský později na obavy levice z obnovení monarchie, a změní tím význam ideologie „legitimismu“, kterou jeho předci využívali k ospravedlnění Božího nároku na trůn.

„Doma jsme nemluvili o tom, co by bylo, kdyby… Doba monarchie byla zkrátka pryč,“ říká dnes jeho syn a následovník v čele rodu Karel Habsburský, když vzpomíná na dětství v šedesátých a sedmdesátých letech. Otto Habsburský našel jiný způsob, jak rodinu udržet v první lize evropské politiky: podporu rodící se evropské integrace.

V padesátých letech spoluzakládal Panevropskou unii, hnutí za jednotnou, křesťansky orientovanou Evropu, a od konce sedmdesátých let zasedal v Evropském parlamentu za bavorskou CSU. Vrcholem snažení byl panevropský piknik v létě 1989 na rakousko-maďarské hranici, při jehož příležitosti poprvé praskají dráty železné opony a tisíce lidí z komunistického východu prchají do svobodného Rakouska. „Tohle je obrovské dědictví mého otce. Viděl, že evropská integrace navazuje na hodnoty, za něž se náš rod zasazoval. Třeba snahu spojit různé národnosti a vybudovat společný mírový řád pro celou Evropu,“ říká Karel Habsburský. „Stovky let jsme byli profesionálními politiky, dále se o politiku zajímáme, máme nějaké ideály a ty chceme v rámci dobových možností uskutečnit.“

Globální Habsburk

„Dopoledne jsem přiletěl z Amsterdamu, kde jsme vyjednávali fúzi rozhlasových stanic,“ vypráví na pozadí hukotu motorů v depu Karel Habsburský. Rozhlasový byznys je dnes hlavním příjmem císařova vnuka. Náklady na synovu závodní vášeň však platí spíše Karlova bohatší choť pocházející z německé ocelářsko-šlechtické rodiny Thyssenů.

Karel provozuje komerční stanice v Holandsku, na Ukrajině, v Pobaltí a v Bulharsku. „Byl to nápad mého bulharského spolužáka ze studií managementu, ke kterým jsem se jako třicátník zapsal. Navrhl, abychom jeden náš seminární projekt zkusili v praxi a ucházeli se o licenci na rozhlasovou stanici v Holandsku. To mi přišlo jako dobrý nápad. Po jistých úředních tahanicích jsme ji k vlastnímu překvapení získali.“ Později podnikání rozšířili do východní Evropy.

Habsburk se svými pěti sourozenci vyrůstal v Bavorsku, u Starnberského jezera chodil na běžné státní gymnázium, v soukromí dostával lekce cizích jazyků a historie. „Španělsky, francouzsky, anglicky a německy mluvím zhruba na stejné úrovni, domluvím se ještě několika dalšími jazyky,“ říká. „Teď se spolu s nejmladší dcerou učíme arabštinu.“

Zdědil evropskou vášeň svého otce. V devadesátých letech byl evropským poslancem za rakouské lidovce (jeho kariéru prozatím ukončila korupční aféra jeho blízkého spolupracovníka), pracoval jako mluvčí Parlamentu pro lidská práva nebo ve výboru pro zahraniční obchod. „Je to nejúspěšnější mírový produkt v dějinách. Máme díky němu neskutečnou svobodu,“ říká emotivně na adresu Bruselu, který dnes stejně jako monarchie před sto lety čelí krizi identity a odstředivým tendencím. „Moji předci nedokázali ideu říše lidem dobře vysvětlit a prodat. Evropská unie má dnes podobný problém.“ Habsburk je přesto optimista. Řešení vidí ve vizi, která v současné realitě působí naivně: rozvoj proevropské střední Evropy, která se stane pozitivní protiváhou Německa v EU. „Německo nechce Unii řídit samo. Kdo jiný by mohl vytvořit druhé těžiště než bývalé státy monarchie?“ kroutí hlavou Karel.

V odkazu monarchie našel jednu osobní vášeň: zájem o národnostní menšiny a jejich touhu po autonomii ve světě. „Habsburská monarchie zacházela skvěle s národnostními menšinami. Hymna oficiálně existovala ve třinácti jazycích,“ chválí své předky a přehlíží, že miliony poddaných to viděly jinak. „To v té době nebylo běžné, představte si, že by třeba Marseillaisa byla oficiálně zpívaná v bretonštině nebo v korsičtině,“ odhaluje kořeny práce, které se v devadesátých letech a počátkem tisíciletí věnoval. Pracoval tehdy – rok také jako generální sekretář – v Organizaci nezastoupených států a národů (UNPO), která hájí zájmy desítek menšin a domorodých národů, jež nemají v mezinárodní politice oficiální zastoupení.

Dostal se díky tomu na neobyčejná místa: prostředkoval jednání o autonomii indické menšiny Naga (do něhož zapojil autonomní region Severní Tyrolsko) nebo vyjednávání v občanské válce v Papui-Nové Guineji. Podílel se na dokumentaci neznámých jazyků domorodých obyvatel v Paraguayi. „Rychlé mizení jazyků mi přijde stejně strašné jako vymírání živočišných druhů.“

V posledních patnácti letech tuhle vášeň nahradily pokusy o ochranu památek na území válečných konfliktů. Karel Habsburský je od roku 2008 prezidentem mezinárodního výboru Modrý štít, který je jakousi památkářskou paralelou Červeného kříže. Letos v rámci své práce například navštívil syrskou Palmýru, během libyjské revoluce cestoval do povstaleckého centra v Misurátě, kde přesvědčoval šéfy milicí k ochraně muzeí a památek. Podařilo se mu zabránit rabování národního muzea v hlavním městě Tripolisu po jeho dobytí. „Šéf milice poslal na místo spolehlivé vojáky, a ti vše ubránili. Dveře mi otevřela skutečnost, že vůdce jedné z milicí byl bratr profesora na londýnské univerzitě, kterého jsem náhodou poznal,“ říká Karel Habsburský.

Teď na podzim tráví hodně času v Libanonu, kam ostatně už v létě vzal své děti na dovolenou. S Modrým štítem připravuje mezinárodní konferenci, která bude hledat způsoby boje proti pašování památek, jež byly ve válkách zplundrovány. „Funguje tady celosvětová mafie, z ukradených peněz se financují války, třeba boje v Iráku a Sýrii. Neexistuje žádná koordinovaná snaha obchodu zabránit. To chceme ve spolupráci s Interpolem a UNESCO a dalšími změnit.“ Mise je na počátku a její úspěch je prozatím v nedohlednu.

Být Habsburk je cool

Jak už bylo řečeno, Karel Habsburský se v Bavorsku narodil jako rakouský občan, ale v časech vypjatých rakousko-habsburských vztahů v šedesátých letech nemohl do vlasti přicestovat. V prvním pase, vydaném na rakouském konzulátu v Mnichově, měl napsáno, že je platný „pro všechny země světa kromě Rakouska“.

Na delší čas se do Vídně a Salcburku vrátil až v roce 1979 kvůli vojenské službě. Byl pilotem stíhačky a cítil, že jeho rodinný původ pořád vyvolává značné emoce. „Když jste porušil dopravní předpisy, tak vám policista – když viděl v řidičáku příjmení Habsburk – buď napařil maximální pokutu, nebo vám ji odpustil. Nic mezi tím neexistovalo. Nálada vůči nám byla křečovitá, od té doby se hodně uvolnila.“ Od roku 2010 mohou Habsburkové oficiálně kandidovat i na prezidenta, někteří členové rodiny se ale pořád snaží získat po první světové válce zabavené majetky. „Já mám na práci důležitější věci,“ říká Karel Habsburský.

„Vlastně je cool vyrůstat jako Habsburk,“ doplňuje jeho bratranec Eduard Habsbursko-Lotrinský, který se také narodil v době uvolňujících se vztahů v šedesátých letech – pochází z maďarské větve rodiny, jeho otec odtamtud utekl před komunisty do Bavorska. „Máte rodinu všude na světě. Ať už cestuji kamkoli, je slušná šance, že tam bude nějaký bratranec,“ vypráví Eduard Habsbursko-Lotrinský, vystudovaný katolický teolog, který působil jako scenárista televizních seriálů i jako mluvčí biskupa v rakouském St. Pöltenu. „Nemáme za sebou tolik masakrů a bratrovražd, ve válkách jsme vždycky byli špatní, a tak jsme se soustředili spíše na sňatkovou politiku. Jasně, nějaké průšvihy v historii byly, ale vcelku rodina v minulých 800 letech obstála dobře.“

Eduard má od „hlavy rodu“ za úkol rodinu více semknout, a to i pomocí moderních nástrojů. Vytvořil uzavřenou facebookovou skupinu, kde Habsburkové sdílejí fotografie svých dětí nebo články, které je zaujaly. Minulý víkend pak v Římě, kde působí coby velvyslanec Maďarska ve Vatikánu, zorganizoval velké rodinné setkání. Dorazily tři stovky členů, na programu bylo setkání s papežem, přednášky historiků o Karlu I., který na trůn nastoupil v prosinci před 100 lety, a hodně volného času. Prý pro vzájemné poznávání.

Na závodní dráze v Monze mezitím skončily i nedělní závody. Příslušník nejmladší generace rodu Ferdinand brzy po startu prokličkoval na první místo, ale v poslední zatáčce závodu ho odvážným manévrem předstihl jeho hlavní rival v souboji o šampiona letošní sezony. „Formule 1 dnes není tak napínavá jako dříve. Ale je to exkluzivní práce. Je tisíce politiků, ale jen 22 jezdců formule 1,“ říká o svém velkém závodním cíli s úsměvem Ferdinand. „A pokud to zvládnu, bude mým dalším cílem stát se nejlépe placeným pilotem. Čím vyšší je tvůj plat, tím jsi žádanější a respektovanější. Nechci, aby mé příjmení stálo jen v knihách historie. Chci proniknout i do knih o sportu.“